U Srbickýho rybníka

03.06.2019

Někdy má práce tu výhodu, že se dostanete do míst, kterými jste sto let neprojížděli. 

Vzpomenete na chvíle, které patřily k těm šťastnějším. Ale i na chvíle, kterým dodnes moc nerozumíte. Jsou to místa, co se do člověka zakousnou. Celý léta drží zobák a když je po dlouhý době navštívíte, zavyjou tak, že se osypete husinou. 

Byla jsem v Srbicích na zastupku. A vzala to cestou k rybníku. Trochu se pokochat, trochu zavzpomínat. Na mrkev, velkou jako stromy, na Bena kdesevzaltusevzal a na vuřty, které kdysi dávno ještě voněly láskou.