Smutné výročí...

V noci jsem si nalila sklenku.
Možná stodvacátou šestou.

Na srpnové ráno 1968.

Na mámu s tátou, kterým se od toho dne sralo všechno.

I vztah.

Víc, než o vpádu malčiků do českých měst jsem přemýšlela, kde se to v nás bere.

Zlo, nenávist a schopnost zabít. 

Který orgán je zodpovědný za to, že zapřeme sebe sama. Že se necháme strhnout ideologií nebo stádem.

Která tepna filtruje pravdu sítem lží.

Pokusili jsme se od té doby něco změnit, naučili se rozpoznat manipulaci od vedení? 

Umíme definovat nepřítele?

Nebo se ze zvyku vrháme k nohám těch, co jsou u koryta?

Formování názoru a osobního postoje je proces. Když do něj nebudeme investovat čas a vlastní zkušenosti, budeme celý život sdílet jenom názory a postoje druhých.

Nejsem přesvědčená, jestli jsme se z toho srpnového rána a doby po něm poučili.

Tak, abychom chyby neopakovali.

Abychom je rozeznali.

A aby ti, co to tehdy odskákali, nemuseli tam nahoře při každých volbách zvracet.