Older Women u špalku Jindřicha VIII.

10.05.2020

Psáno před rokem. Platné imrvere.

A je tu šedesátka. Kulatá, trochu jalová, designově bez nápadu, nic moc. I dort s šedesáti svíčkama by nejspíš vypadal hodně ujetě. Nehledě na tu magorovinu, chtít něco takovýho sfouknout. Už nejsme nejmladší, že jo. A o tom to je.

Ale popořádku.

Ve dvaceti jsem byla neřízená střela. Na třicítky jsem koukala jako na stárnoucí megery, které s šesti dětma, dvěma tchýněma, druhým manželem a dvaceti stejně blbými kolegyněmi, trpí syndromem osamění. Čtyřicítky mi zase připadaly jako dohasínající uhlíky, na které chrstnete benzín ze sekačky a spálí celou zahradu. Nejenom, že už byly hnusně starý, ale hlavně trapný. Chodily na diskotéky, což byl fakt brutál, dělaly mejdany až do rána a jako zpropitný nechávaly na stole svoje vyhulený plíce. Dokázaly chlastat, jako kdyby stály na palubě Titanicu, který míří ke dnu. Lidi od padesátky výš jsem brala už jen jako stíny, odcházející z Mánesových obrazů plných mléka a kypré muskulatury někam do zaprášeného kouta Národní galerie. Něco mi říkalo, že se tomu taky nevyhnu. Utěšovalo mě, že zmoudřím, a tak...

Pět let zpátky. Ještě hulící a pitomá. :-)
Pět let zpátky. Ještě hulící a pitomá. :-)

Před pěti lety, ještě mladá a pitomá... :-)

Ve třiceti jsem byla neřízená střela. Na čtyřicítky jsem koukala jako na pomalovaný indiánský kánoe, co najely na šutr, prorazily dno a teď na sebe v poslední křeči chtějí upoutat pozornost. Padesátky měly podle mě nárok držet tak akorát ústa a styl anglických older Women. Jedinou šancí, jak prožít něco silnýho bylo pro ně doufat ve ždibec pozornosti Jindřicha VIII a pak rozechvělé vyčkat u špalku, až přijdou na řadu. Při pohledu na lidi nad šedesát a výš jsem mačkala slzu v koutku. Nojo, projíždělo mi hlavou. Nikoho z nás to nemine. Ale když už nic, budu moudrá, milá, vrásčitá a usměvavá...

Ve čtyřiceti jsem chytila druhý dech. Atomovka hadr. Sopečný erupce v porovnání s mými výbuchy byly jako gumový medvídek vedle krvelačného grizzlyho. Vymetala jsem večírky, diskotéky. Z tahů jsem se vracela k ránu a na stole v hospodách nechávala místo zpropitného svý vyhulený plíce. Rozvedla jsem se, několikrát do roka se stěhovala. Změnila jsem zaměstnání, styl, barvu nehtů, chlapa i chutě. Spakovala jsem pár švestek naivitě i přiblblé důvěře a zahryzla se do života jako dobrman co ho nechali o hladu a žízni tři sta let. Říkala jsem si: To bude dobrý. V padesáti mě to přejde a pak konečně zmoudřím.

Nepřešlo.

V padesáti jsem byla jako neřízená střela. Něco uvnitř mi říkalo, že nedržím správný směr ani dress code. Ženská s vnoučaty, určitým postavením... Říkala jsem si: Kurva, kdy přijde to zmoudření? Kdy už konečně budu usměvavá, laskavá a vráskami ověnčená dobrotivá stařenka? Jsem nemocná, nebo co? Copak je stárnutí ve stylu babičky Božky Němcový zase jen pro VIPky? Copak musím mít imrvere všechny věci na háku? Nevydržet v klidu, klátit se jak šestnáctka a bušit hlavou o klávesnici, sotva zazpívá Sting? Jak dlouho budu v sobě nosit tenhle bordel? Kdy se přestanu smát každý ptákovině i uprostřed projevu velvyslance z Naurumu? Kdy přestanu za jízdy stahovat okénko u řidiče, riskovat svůj život jenom proto, abych debilovicoměpředjelnaplnýčáře ukázala fakáče????

Chcete to vědět?

NIKDY!!!!

V šedesáti jsem uvnitř pořád bez větších změn a jako neřízená střela. A jestli jste naivní a věříte, že se stářím přichází zmoudření, velký kulový! Pokud si plánujete, jak od padesáti budete duševním guru pro děti, vnoučata a pro všechny lidi, zapomeňte. Když to ve vás nebylo ve dvaceti, cestou do vyšších pater to neposbíráte. A většina těch stařenek a starců, kterým primárně podsouváte moudrost jen z titulu jejich věku, na vás ve chvíli, kdy se k nim otočíte zády, ukážou s velkou chutí fakáče. Doma pak navléknou křivák, deset cvokama pobitých náramků, hodí do sebe hrst prášků proti vysokému tlaku, pustí Stinga a budou se svíjet jako šestnáctky, který mají celý život a svět teprve před sebou.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.