Stěhování, vyklízení, hrabošení

17.11.2019

Hraboším a nacházím relíkvie.

Tohle je hodně stará fotka. Ještě v Českobratrský u našich. Z nádherné doby, kdy táta s mámou ještě žili a mně to všechno přišlo samozřejmý a neměnný.
Moc dobře si na tenhle moment vzpomínám. Hubu tu mám nafouknutou, páč jsem se právě ostře pohádala s mámou. Nikoli poprvé, ani ne naposled. Dnes už s tím nic nenadělám. Za všechno špatný, co jsem jí kdy řekla, se můžu jen omluvit - a doufat, že to uslyší.

Nic není trvalé. Tvrdě jsem si to uvědomila teprve po jejich odchodu. Stokrát se mi pak vracelo, jak jsem je dokázala potrápit. Stokrát jsem měla před očima jejich vrásky a tisíckrát jsem se omlouvala tam nahoru, aby mi odpustili.
Zůstalo po nich prázdno, se kterým se nejde smířit. A taky už nikdy nebudu mít možnost, abych jim řekla, že i přes toho grázla v sobě jsem je oba nesmírně milovala.