Stěhování, vyklízení, hrabošení

17.11.2019

Hraboším a nacházím relíkvie.

Tohle je hodně stará fotka. Z bytu v Českobratrský, u našich. Z nádherné doby, kdy táta s mámou ještě žili a mně to všechno přišlo samozřejmý a neměnný.
Moc dobře si na tenhle moment vzpomínám. Hubu tu mám nafouknutou, páč jsem se právě ostře pohádala s mámou. Nikoli poprvé, ani ne naposled. Dnes už s tím nic nenadělám. Za všechno špatný, co jsem jí kdy řekla, se můžu jen omluvit - a doufat, že to tam nahoře uslyší.

Nic není trvalé. Tvrdě jsem si to uvědomila teprve po jejich odchodu. Stokrát se mi pak vracelo, jak jsem je dokázala potrápit. Stokrát jsem měla před očima jejich vrásky a tisíckrát jsem se omlouvala, aby mi odpustili.
Zůstalo po nich prázdno, se kterým se nejde smířit. A taky už nikdy nebudu mít možnost, abych jim řekla, že i přes toho cynického grázla v sobě jsem je oba nesmírně milovala.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.