Vánoce dvě hodiny za vsí

24.12.2018

Zavřela za sebou dveře a vydala se mrazivým večerem k lavičce. Ztěžka stoupala do stráně. Našlapovala ve vysokém sněhu a každý pohyb jí bolel. U staré višně se na chvíli zastavila. Pohladila popraskané větve a zatřásla jimi, aby z nich opadal těžký sníh.

Stromek zasadil František, když přišel na svět jejich syn. Potom dvě jablůňky po narození každé z dcer. "Třeba tuhle zimu ještě přežijeme," dotkla se lehce stromu a šátek uvázala pevněji pod krkem. Otočila se do údolí, kde visela šňůra světel z vesnice. Bydlela na samotě a první dům byl od ní dvě hodiny cesty. Ticho obklíčilo zahradu i les. Pokračovala dál. Byl slyšet jen její dech a praskající sníh pod nohama.

Nahoře se opřela o lavičku. Přituhlo a prsty měla zkřehlé. Vylovila ze zástěry sirky. Několikrát škrtla, než se jí podařilo zapálit svíčku. Vsunula jí do lampy a postavila k malému pomníčku. Vyrobil jí ho truhlář ze vsi, na místě, kde František rád sedával.

"Tak vidíš, šesté Vánoce bez tebe. A ani letos děti s vnoučaty nepřijedou." Sebrala chryzantémy od Dušiček. Košťátkem ometla sníh ze stříšky a na zem položila věneček z lískového proutí ozdobený šiškami a větévkami šípků. "Neměj strach, mají se dobře," dodala tiše. Chvíli zamyšleně pozorovala plamínek, který se odrážel v krystalcích sněhu a tančil ve stínu lavičky. Pohladila fotografii v rámečku, zkontrolovala, zda jsou dvířka lampy pořádně zavřená a sestupovala zpátky.

Před domem se jí do cesty připletla kočka. "Kdes byla, Tulačko? Je ti zima, viď?" Vešly do tepla. Oprášila sníh ze šátku a sirky položila na římsu okna. Rybí polévka provoněla celou kuchyň. Přiložila do kamen a nalila porci sobě i kočce. Tulačka vylízala misku, obešla místnost a schoulila se do křesla. "Navštívila jsem Františka", řekla stařenka. Z poličky sundala staré album. Posadila se vedle kočky a lehounce přejížděla prsty po vybledlých fotografiích. "Vidíš, to jsme se brali, dole ve vsi. František byl velký fešák. A taky pěkný bručoun, vždyť víš," usmála se pro sebe. Kočka zastříhala ušima, zavrtala se víc do křesla a přivřela oči...

Za oknem těžklo ticho. Tmu v zahradě prořezávalo světlo od lavičky ve stráni. Ve vzdálené vesnici už lidé rozbalili svoje dárky a chystali se do kostela na půlnoční. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.