Strach má věk našich dětí u zadele

29.07.2019

To v sobě zlomíte všechny argumenty proti a rozhodnete se, dát mu šanci. Po nekonečných devíti měsících ve vás dozraje. Po osmi sakra těžkých hodinách, protože se rozhodl ukázat světu nejdřív zadek, ho přivedete na svět...

Vstáváte k němu jako oživlé a zatraceně nevyspalé zombie po nocích. Léčíte jeho bolístky, mindráky a později pubertální amoky. Prochčijete slzama šest kapesníků, když se rozejde s první holkou a vypadá jak zoufalej baset, který tahá hlavu po asfaltu. Snažíte se ho zvednout, kdykoli sebou flákne na hubu a promíjíte neodpustitelné. Občas ze sebe vydáváte divné chroptění, připomínající smích. To když se utěšujete, že až dospěje, nebude ten strach o něj už tolik bolet...

Poslal mi tuhle fotku. 

Prý: survival víkend.

A ono to kurva bolí. 

A pořád stejně. 

Mohlo by vás zajímat...

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.