To v sobě zlomíte všechny argumenty proti a rozhodnete se, dát mu šanci. Po nekonečných devíti měsících ve vás dozraje. Po osmi sakra těžkých hodinách, protože se rozhodl ukázat světu nejdřív zadek, ho přivedete na svět...
Vstáváte k němu jako oživlé a zatraceně nevyspalé zombie po nocích. Léčíte jeho bolístky, mindráky a později pubertální amoky. Prochčijete slzama šest kapesníků, když se rozejde s první holkou a vypadá jak zoufalej baset, který tahá hlavu po asfaltu. Snažíte se ho zvednout, kdykoli sebou flákne na hubu a promíjíte neodpustitelné. Občas ze sebe vydáváte divné chroptění, připomínající smích. To když se utěšujete, že až dospěje, nebude ten strach o něj už tolik bolet...
Poslal mi tuhle fotku.
Prý: survival víkend.
A ono to kurva bolí.
A pořád stejně.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.