Strach má věk našich dětí u zadele

29.07.2019

To v sobě zlomíte všechny argumenty proti a rozhodnete se, dát mu šanci. Po nekonečných devíti měsících ve vás dozraje. Po osmi sakra těžkých hodinách, protože se rozhodl ukázat světu nejdřív zadek, ho přivedete na svět...

Vstáváte k němu jako oživlé a zatraceně nevyspalé zombie po nocích. Léčíte jeho bolístky, mindráky a později pubertální amoky. Prochčijete slzama šest kapesníků, když se rozejde s první holkou a vypadá jak zoufalej baset, který tahá hlavu po asfaltu. Snažíte se ho zvednout, kdykoli sebou flákne na hubu a promíjíte neodpustitelné. Občas ze sebe vydáváte divné chroptění, připomínající smích. To když se utěšujete, že až dospěje, nebude ten strach o něj už tolik bolet...

Poslal mi tuhle fotku. 

Prý: survival víkend.

A ono to kurva bolí. 

A pořád stejně. 

Mohlo by vás zajímat...

Lis 27

Ponorky

rozesetých jako meteority v poušti,

Moje šéfka mi už od října šije vestu. Včera ji teprve dokončila. Pořád se vymlouvá, že nestíhá, má hodně práce. Nevím, co tím myslí, ale pochopil jsem, že to bude něco namáhavýho, jako když se snažím rozcupovat tu tvrdou rohožku kdovízčehotoje u balkónu.

Po delší době odpoledne s lupínky. S lupínky a psem. Méďa byl s námi taky, ale fungoval spíš jako stínový bodyguard nebo tak něco. (A já mám furt jen ty dvě ruce.) Z Komárky sešlo. Slunce před námi někam zdrhlo a byla zima, jako na návštěvě eskymácké tety ze čtvrtého kolene.