Život ve strachu nebo strach v životě?

31.10.2021

Strach je zdravý. Krotí naše nepřiměřené jednání a často dokáže zabránit, abychom z jakýchkoliv pohnutek riskovali život. Nesmí ho být ale moc. Pokud celý život žijeme v chronickém strachu, tu hubu si stejně jednou rozbijeme, a nikdy nic nedokážeme. 

Svázaní obavami se nevydáme do neznáma, abychom v sobě objevili dosud spící potenciál, ani neučiníme rozhodnutí, kterým bychom obrátili běh osudu ve svůj prospěch. Ostatně, už jsme dost velcí a otřískaní životem na to, abychom rozeznali, který strach je odůvodněný a který je za čarou. Kdy se bojíme tak, přirozeně a kdy se na forbíně našeho já natřásá jen dobře živená nedůvěra v sebe sama.

Když dostanu strach, ten trochu za čarou, pomáhá mi vzpomínka na našeho trenéra v jezdeckém oddíle, kam jsem chodila ve svých krásných nácti letech. Jednou mě nechal osedlat hřebce, potížistu. Takového černého ďábla, před kterým měli respekt i zkušení jezdci. Vyrazili jsme na jízdárnu a začali kavaletkami. To jsou takové nizoučké překážky na rozcvičení. Před tou poslední ve špalíru se hřebec vzepjal na zadní, hodil zadkem a já mu přeletěla přes hlavu.

Viděla jsem jen, jak nade mnou letí hora masa a myslela, že je konec. Když jsem se s námahou zvedla, celé tělo mě bolelo. Automaticky jsem začala pajdat směrem ke stájím.

Prásk!

Kam jdeš?, zařval trenér, který mě bičem šlehl přes lýtko. Mazej zpátky do sedla!

Ale já...

Prásk! A znovu. 

Rozklepaly se mi nohy. Nenáviděla jsem trenéra i sebe. Celá roztřesená jsem došla ke koni, kterého trenér mezitím chytil. Pomohl mi nahoru. "Zhluboka dýchej. Když budeš mít strach, pozná to a udělá to znovu. Přitáhni si ho, ať ví, kdo je pánem a uklidni se. Jo a kdyby ses teď do sedla nevrátila, už ten strach nikdy nepřekonáš. Věř mi. To bude dobrý."

A bylo.