Mám před sebou černobílý den. 

Strašákům neutečeš. Sedí ve tvý hlavě, mastí karty a čekají na příležitost. Melou nesmysly, aby odvedli tvoji pozornost. Občas něco vykřiknou, abys nezapomněl, že jsou pořád tady. A ty máš chuť jim nakopat prdel. Hodit je do ohně nebo zahrabat hluboko pod zem. Jenomže brzy zjistíš, že měnit myšlenky v činy nebývá vůbec jednoduché.

A tak jen skloníš hlavu jako jehně. Protože je to pohodlnější. Je to zdánlivě bezpečnější. A na první pohled nejrozumnější.

Na druhou stranu. Oni neví s kým mají tu čest. A na tragickej život jsem podobn jako Helenka Růžičková pes. Nepustím si ho přes práh. I kdyby si už uvnitř ohříval ruce po lokty.

Mimochodem...

To znáte, jak křehounká víla v lese plakala a plakala, že by se nad ní i zlý čaroděj ustrnul, až se u ní zastavil sympatický vládce lesa, podal jí kapesník a povídá: 

umáš, ať nám tím smutkem nezasereš celý les.

Asi tak, milí moji.

Mějte barevný den.