Kdyby byl svět plnej koček, které by tu a tam doma chovaly nějakou ženskou nebo chlapa, co já vím, třeba pro srst, rodokmen, nebo jen z potřeby se o někoho starat, případně jen z nějaké pochybné touhy vyniknout, neměla bych ty své problémy.
Kdyby byl svět plnej koček, vypadla bych s nimi z domu, kdykoliv bych měla potřebu cítit se volně. Maximálně bych při setkání s lidmi, co by mi zkřížili cestu, mňoukla. Nezávazně, jako v tom smyslu: Je hrozně fajn, že tě vidím, ale kurva, uhni mi z cesty.
Kdyby byl svět plnej koček, možná bych v sobě našla špetku něhy, která by rozvibrovala moje netušený emoce. Dotyčný by blaženě předl a neřval, že mě kvůli blbýmu článku protáhne soudy.
Kdyby byl svět plný koček, asi bych neřešila, že se pořád toulám mimo stáda a že nikam a nikomu nepatřím, že nesnáším blízkost, doteky nebo olepený důvěrnosti.
Kdyby byl svět plnej koček, seděla bych s nimi na nějaký hodně vysoký střeše, klátila nohama a měla přehled o všem, co se dole děje. Poslouchala bych čistokrevný blues, myslela si své a nevyvozovala žádný závěry.
Kdyby byl svět plnej koček, možná bych se naučila zatahovat drápy.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.