Tohle mi podruhý nedělej

02.08.2019

Zjistila jsem, že když mě emoce dostanou na lopatky, nejsem schopná napsat nic. Civím tady na fotku dcery, která se mi dnes vdala a nevymáčknu ze sebe slovo. Uvnitř slyším jezdit kočáry tažený zdivočelýma buvolama. Dělají děsný kravál a kdykoli se rozhodnu rozevřít ruce nad klávesnicí, jako motýl rozevírá křídla, že už, už vzlétne, rozjedou se. Vší silou, co jim jejich mohutné tělo dovolí, smýkají tím kočárem s dřevěnými koly po dlažebních kostkách v mé podebrané duši.

Nechci si stěžovat. Nechci tu ani fňukat. A nechci vás tahat do svých unudlaných emocí.

Vzhledem k tomu, že už spolu ti dva žijí několik let, mají dva kluky a vlastně šlo jen o nějakou nezbytnou formalitu, jsem myslela, že to dám líp.

Jenomže nic na světě není ze dne na den tak odtažité, chladné, nepřístupné a cizí, jako pocit ze svatby dcery. Toho vymodleného uzlíku štěstí, vybojovaného proti nepřízni doby, proti všem překážkám, proti rozšiřující se frontě nelásky od západu i východu, proti bouřlivým úkladům, přívalům závisti i nemocem, které mi popadaly do cesty. Z dcerenky nezdárné i neuvěřitelně milované, je dnes vdaná paní.

Šťastnou cestu, holčičko.