Zjistila jsem, že když mě emoce dostanou na lopatky, nejsem schopná napsat nic. Civím tady na fotku dcery, která se mi dnes vdala a nevymáčknu ze sebe slovo. Uvnitř slyším jezdit kočáry tažený zdivočelýma buvolama. Dělají děsný kravál a kdykoli se rozhodnu rozevřít ruce nad klávesnicí, jako motýl rozevírá křídla, že už, už vzlétne, rozjedou se. Vší silou, co jim jejich mohutné tělo dovolí, smýkají tím kočárem s dřevěnými koly po dlažebních kostkách v mé podebrané duši.
Nechci si stěžovat. Nechci tu ani fňukat. A nechci vás tahat do svých unudlaných emocí.
Vzhledem k tomu, že už spolu ti dva žijí několik let, mají dva kluky a vlastně šlo jen o nějakou nezbytnou formalitu, jsem myslela, že to dám líp.
Jenomže nic na světě není ze dne na den tak odtažité, chladné, nepřístupné a cizí, jako pocit ze svatby dcery. Toho vymodleného uzlíku štěstí, vybojovaného proti nepřízni doby, proti všem překážkám, proti rozšiřující se frontě nelásky od západu i východu, proti bouřlivým úkladům, přívalům závisti i nemocem, které mi popadaly do cesty.
Z dcerenky nezdárné i neuvěřitelně milované, je dnes vdaná paní.
Šťastnou cestu, holčičko.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.