Tohle mi podruhý nedělej

02.08.2019

Zjistila jsem, že když mě emoce dostanou na lopatky, nejsem schopná napsat nic. Civím tady na fotku dcery, která se mi dnes vdala a nevymáčknu ze sebe slovo. Uvnitř slyším jezdit kočáry tažený zdivočelýma buvolama. Dělají děsný kravál a kdykoli se rozhodnu rozevřít ruce nad klávesnicí, jako motýl rozevírá křídla, že už, už vzlétne, rozjedou se. Vší silou, co jim jejich mohutné tělo dovolí, smýkají tím kočárem s dřevěnými koly po dlažebních kostkách v mé podebrané duši.

Nechci si stěžovat. Nechci tu ani fňukat. A nechci vás tahat do svých unudlaných emocí.

Vzhledem k tomu, že už spolu ti dva žijí několik let, mají dva kluky a vlastně šlo jen o nějakou nezbytnou formalitu, jsem myslela, že to dám líp.

Jenomže nic na světě není ze dne na den tak odtažité, chladné, nepřístupné a cizí, jako pocit ze svatby dcery. Toho vymodleného uzlíku štěstí, vybojovaného proti nepřízni doby, proti všem překážkám, proti rozšiřující se frontě nelásky od západu i východu, proti bouřlivým úkladům, přívalům závisti i nemocem, které mi popadaly do cesty. 

Z dcerenky nezdárné i neuvěřitelně milované, je dnes vdaná paní.

Šťastnou cestu, holčičko.  

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.