Občas je to na pročísnutí pěšinky devítkovým kalibrem...

16.07.2020

Děti jsou zvídavé.

Někdy nám sice to jejich věčné ptaní leze na nervy.

My ale víme, že nesmíme polevit.

A jestli to nevíme, mohli jsme si určité věci srovnat ještě před tím, než jsme se rozněžnili nad první fotkou z ultrazvuku.

Taky jsem si tuhle vojnu odkroutila. 😊

S vnoučaty jsem v ní znovu.

Vím tedy, že situace jsou občas na pročísnutí pěšinky devítkovým kalibrem.

Co si budeme povídat...

Taky je mi jasný, že se člověk po padesátém - A PROČ? už drží zuby nehty.

Ale většina to dává.

Většina to ustojí.

Protože toho sviště, který je tak neuvěřitelně závislý na naší pozornosti, milujeme všemi kilopondy své rodičovské lásky.

I když je to někdy na doraz.

Jenomže o tom to je.

Těžko na cvičišti...

...se mnohonásobně vrátí.

Nedávno jsem byla s lupínky v lese.

Povídali jsme si o listí, kterým stromy dýchají, o tom, jak důležité jsou v přírodě i stromy, které už uschly. Sehnuli jsme se ke každému klíčku, který prorážel ztvrdlou zem, otočili se za každým motýlem, ohnuli k díře v zemi...

Ti dva, (2 a 5 let), začali postupně sami nacházet svých sto padesát divů světa. Ve stéble trávy, ve zlomené větvi, v žebroví listu, v pařezu, který byl zarostlý mechem. Stokrát se ozvalo: Babi, koukej. Nesčetněkrát to jejich: A proč....

Rozváděli své teorie, odvíjeli fantazii a já jen jemně bořila vesla do hladiny dětské přirozenosti, abych ty splašený příboje myšlenek posunula správným směrem.

A měla jsem báječný pocit.

(Taky na mě vykouklo dejavu staré několik desítek let.)

Znovu jsem si uvědomila, jak důležité je, umět malému svišti na každou otázku odpovědět.

Jak důležité je, umět zavrtět hlavou a slíbit, že i když nevím, doma se spolu podíváme do nějaké moudré knížky.

Jak je skvělé, spustit se bungee jumpingem do jejich světa bezprostřednosti a užívat si ho spolu s nimi.

Na plný kule.

Bez obezliček.

Bez současných vymožeností, kde je všechno dopředu nastavené.

Kde fantazie hází nohy na stůl a má padla.

A kde se i my občas rádi z pohodlnosti zapikáme.

Ve světě bez velkého ptaní. V různých hernách, čokoládových klubech.

Jasně, i to je svět, který človíček potřebuje.

Jen ho tam nesmíme odkládat neustále.

Jen ho nesmíme okrádat o možnost postavit se tváří tvář realitě.

Objevovat skutečný les, poznávat město, kde bydlí, nedaleký hrad...

Přimět jeho fantazii a zvídavost, aby pracovaly na plný obrátky.

(Jaképak nohy na stole.)

Sice budeme mít večer místo hlavy lavor na namáčení ponožek. Cvrčka ale takovým odpolednem posuneme o kilometry dál.

Pomůžeme mu chápat podstatu, nacházet souvislosti.

A tahle dřina z cvičiště se nám jednou vrátí.