Tančit jako déšť

18.08.2018

Tenhle úryvek je z reportáže, kterou jsem napsala o vesnickém plese v roce 2011, když jsem boxovala za Jihočeské týdeníky. Mám ráda tu fotku, i když je mázlá.

______________

Tančit jako déšť.... Nebo spíš jako zelňačka, postrkována dušeným vepřovým. Svůj k svému se na plesech nenosí. A tančit je někdy o ústa. To když se třeba zaplete Milena s Jaroslavem a nedej Bůh se z toho stane propletenec. Nejenom, že Milena schytá pár facek od pána domu, ale ráno s ní v krámě nepromluví ani ta cinknutá váha. Přešlapy chlapů bokem se na vsích nějak (z principu) neřeší. 

Základním šutrem každého plesu je výzdoba. Čím kýčovitější, tím mocněji atakuje prosté vesnické duše. Na sražených stolech přetékají klobásy, zdechliny divočáků, nakyslé dorty, zavařené rozemleté flaksy, ztuhlé slepice, klobouk z půdy, bonboniéra koupená ve slevě... 

Tombola. Od koho? V té veselici a spoustě chlastu už všichni po hodině zapomenou, čí je to vlastně ples....

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.