Lipová ulice má jako bonus Gympl. Správně Havlíčkovy sady, ale pro nás, šanovský smráďata, to bude dycinky Gympl.
Lidi, co tu bydlí v domech po levé straně, mají díky němu výhodu, že se z oken dívají na stromy, cestičky, faunu a flóru. Lepší než telka... V době, kdy tu naše maličkosti způsobovaly denně jistý nepokoj, měl Gympl mnohé další výhody. Daly se tu zakopávat poklady, přivazovat ke stromům padouchy z jiných band, hrát hry, o kterých se dnešním magorům na sociálních sítích může jen zdát a hlavně! Nenašli jste široko daleko lepší kopec na sáňkování, (teda kromě Stráně, která byla hned vedle), kde se daly vytvářet úžasný skokanský můstky a kde to bylo pětkrát za den o hubu, když jste vjeli až do silnice. (Víc aut tu tenkrát nejezdilo.)
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.