Bydlela tu kámoška Klára, se kterou jsme vyrážely na výpravy. Vedle půdy nám její mamka nechala cimru, která sloužila jako klubovna. Dole na dvorku se spřádaly válečný plány, mučili nepřátelé (brácha a spol.) a taky jsme tam jednou zachránily život spolužačce. Chtěla se dost pochybným způsobem oběsit, protože jí Petr Spálený po koncertu nepodepsal památník.
V rohovém domě číslo devět už Klára dávno nebydlí. Je tady pedagogicko-psychologická poradna a dnes se tady konala vernisáž výstavy fotografií PETRA MATYÁŠE ODRAZY SVĚTLA. Snímky dokonalé, atmosféra úžasná.
Nevím, jestli jde pohoda objednat stejně jako hudba, která podbarvovala pocity návštěvníků. Ale asi ano. Už dlouho mi nebylo na vernisáži tak dobře.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.
