Výpravy ze všednosti

20.11.2021

Po delší době odpoledne s lupínky. S lupínky a psem. Méďa byl s námi taky, ale fungoval spíš jako stínový bodyguard nebo tak něco. (A já mám furt jen ty dvě ruce.) Z Komárky sešlo. Slunce před námi někam zdrhlo a byla zima, jako na návštěvě eskymácké tety ze čtvrtého kolene. 

Sešlo i z hasičského muzea, které opravují. A taky z akce v jízdárně, páč nikomu nebudu ukazovat nějakou bezinfekćnost. (Nejedu s Vocáskovou na pionýrský tábor, že jo?) Odtáhla jsem nás do parku. Na louku, kde bylo listí po kolena. Kde podzimní vzduch tančil halabala twist. Kde kachny vedly vášnivé debaty. A kde po nás nikdo nic nechtěl. 

Odepnula jsem Huga z obojku a máchla rukama do prostoru. Kšáááá! Kšáááá! Pes lítal jak šílený od jednoho k druhému, my se schovávali, obíhali stromy, házeli po něm listí, padali, zvedali se, abychom sebou vzápětí zase švihli a brečeli jsme smíchy. Opravdově. Beze strachu. Bez zábran. Jako už dlouho ne.

Bodyguard si stoupl na vzdálenost, která nenechala nikoho na pochybách, že k nám nepatří. A nám bylo báječně. Líp už být nemohlo. Cože? Fotky? Zešíleli jste? Kde bych na to asi tak vzala čas? He?! 

Foto ilustrativní