Sněhuláci a koule, jakou svět neviděl

12.01.2021

Šanovský park byl dnes plný sněhuláků. Potkala jsem taky tři bezva kluky, kteří uváleli kouli, jakou svět neviděl a hrdě s ní zapózovali. Kopeček od Alžběty statečně odolával náporu sáňkařů. Kolem koně hopsaly malé děti, kterým maminy zapomněly vzít boby. Jako bych se vrátila o desítky let zpátky... 

Znovu jsem byla celá obalená sněhem. Na teplácích zmrzlý kuličky ledu, ruce červený jak výluh z řepy a někde z dálky se v pravidelných intervalech ozýval hlas mámy, která nás zoufale (a marně) volala k večeři. Ucítila jsem všechny zásadní vůně svého dětství. Mámina nedělního koláče, bílé kávy a hlavně, vůni kouře, který se každou zimu táhl celým Šanovem, protože se tehdy téměř výhradně topilo uhlím. 

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.