Šanovský park byl dnes plný sněhuláků. Potkala jsem taky tři bezva kluky, kteří uváleli kouli, jakou svět neviděl a hrdě s ní zapózovali. Kopeček od Alžběty statečně odolával náporu sáňkařů. Kolem koně hopsaly malé děti, kterým maminy zapomněly vzít boby. Jako bych se vrátila o desítky let zpátky... 

Znovu jsem byla celá obalená sněhem. Na teplácích zmrzlý kuličky ledu, ruce červený jak výluh z řepy a někde z dálky se v pravidelných intervalech ozýval hlas mámy, která nás zoufale (a marně) volala k večeři. Ucítila jsem všechny zásadní vůně svého dětství. Mámina nedělního koláče, bílé kávy a hlavně, vůni kouře, který se každou zimu táhl celým Šanovem, protože se tehdy téměř výhradně topilo uhlím.