Ani Šlauch už není, co býval

06.08.2019

Rozhodla jsem se zavítat na Teplický šlauch. Taková ta pohoda kolem stolu, kde sedí básníci, předčítají své výtvory a ve vzduchu visí roztaženej netopýr tvůrčí atmosféry. Nebyla jsem tam víc jak deset let. Už po půl hodině mi bylo jasný, že tohle bylo naposled a že to příště nedám. 

Z básníků přišel jeden. U stolu byl jinak chlápek, co tvrdil, že píše povídky ve slovenštině, přestože ten jazyk nijak zvlášť neovládá a pár těch útvarů, co rozhodně povídkama nebylo, nám přečetl. Omluvila jsem se tajně všem Slovákům a měla jsem chuť mu vytrhnout jazyk z kořene. Společnost uzavírali dva výtvarníci, ortodoxní odpůrci internetu. Jeden z nich se celý večír durdil, proč mu kulturní organizace neposílají pozvánky na akce poštou, když přece nemá email...

Předpokládám, že ten roztaženej netopýr hodně zestárl. (Nikdo ostatně nemládne, jak galantně poznamenal R.P., když mě uviděl.) V tom netvůrčím balastu pak nejspíš chudák ušatá pošel. Teď tam z jeho mrtvolky čpí místo tvůrčí atmosféry takový to nucený o ničem a taky trochu z toho divného o něčem... 

Musela jsem cestou domů udělat pauzu na svém místě. Zabořit oči do skal naproti, upustit papiňák v hlavě a alespoň půl hodiny nemyslet. Panebože, jak já v ten podvečer potřebovala nemyslet...