Vernisáž bez oparu

05.06.2020

Koronavirový opar pomalu mizí. Svět se pomalu vrací do normálu. Nevím, jestli se vrací se sukní vyzdviženou a s hubou od ucha k uchu natruc všem usedlým kalům v nás. Vím ale, že na dnešní vernisáž do oseckého informačního centra dorazily mraky krásných a pohodových lidí. A těm by nějaká vykasaná sukně vysoko nad kolena nebo vyzývavý pohled určitě nevadily.

Podmračený podvečer s rozmařilými kapkami deště patřil králům výtvarného kolbiště. Rytířům barev, tvarů a vydrezúrovaných vášní. Jména Miroslav Mráček, Vladimír Mužička a Rudolf Velvarský totiž neznamenají žádnej slabej odvárek, ale pořádně silný extrakt echtovního kumštu.

Tak ruce na prsa a mazejte do Oseka, dokud tam výstava je. Jestli se totiž motáte kolem malování nebo sochání, pak je to přímo vaše nepsaná povinnost. Nevidět tuhle výstavu by bylo stejný, jako chodit do školy a nenaučit se počítat.

Mohlo by vás zajímat...

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.