Koronavirový opar pomalu mizí. Svět se pomalu vrací do normálu. Nevím, jestli se vrací se sukní vyzdviženou a s hubou od ucha k uchu natruc všem usedlým kalům v nás. Vím ale, že na dnešní vernisáž do oseckého informačního centra dorazily mraky krásných a pohodových lidí. A těm by nějaká vykasaná sukně vysoko nad kolena nebo vyzývavý pohled určitě nevadily.
Podmračený podvečer s rozmařilými kapkami deště patřil králům výtvarného kolbiště. Rytířům barev, tvarů a vydrezúrovaných vášní. Jména Miroslav Mráček, Vladimír Mužička a Rudolf Velvarský totiž neznamenají žádnej slabej odvárek, ale pořádně silný extrakt echtovního kumštu.
Tak ruce na prsa a mazejte do Oseka, dokud tam výstava je. Jestli se totiž motáte kolem malování nebo sochání, pak je to přímo vaše nepsaná povinnost. Nevidět tuhle výstavu by bylo stejný, jako chodit do školy a nenaučit se počítat.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.