To takhle poslouchám Blaník...

16.02.2019

Chvíli poslouchám Blaník a půjdu si dát šnaps, protože jsem zjistila, že písničky na přání je ten nejhorší kýčovitej opruz, jaký jsem kdy slyšela. Ještě, že tam neříkají příjmení, jinak by se celý stádo chlapů dávno propadlo hanbou někam pod zem.

Panebože, to těm slepicím nedojde, že jsou trapný, jak horká čokoláda v létě? Vyznání, typu: Miluji tě, Peťulko, miluji, když se můžu schoulit do tvého náručí, miluji naše společné chvilečky, jsi ten nejlepší mužíček na světě, který pro mě udělá všecičko, na co si vzpomenu, zahrnuje mě něžnými slůvky, jsi moje sluníčko, moje nebíčko. Budu tě navždy milovat, bla, bla, bla, bla...

Čte do rádia předem sesmolený nesmysly, nad kterými trávila odpoledne, posmrkala dojetím štangli papírových kapesníků a přilepila se těmi medovými 

kecy ke stolu. Místo toho, aby Pěťulovi raději uvařila pořádný žvanec a hodila do placu nějakej fór, aby se doma uvolnila atmosféra.

Kurňa, s takovou rozvzdychanou a zastydlou nanynkou bych chtěla mít dvojdomek. Asi bych se preventivně zbláznila, abych jí nerozflákala pusinečku a nezahrabala ji někde pod první stromeček.