Tomáš Dandáš dokončil úspěšně studia na vysoké škole Luther College v USA. Na tom by nebylo nic překvapivého, kdyby nešlo o mladého muže, který od tří let vyrůstal v Dětském domově v Tuchlově. Jak sám před několika lety řekl, "Do dětského domova jsem přišel ve třech letech s batůžkem a skoro po dvaceti letech odjížděl s kufrem na letiště, směr vysoká škola v Americe."
Tomáš před tím studoval také v Kostarice. Je to houževnatý kluk, který šel od mala za svým snem, i když o něj musel často tvrdě bojovat.
V tuto chvíli všichni báječní lidé z dětského domova, v čele s ředitelem Janem Blažkem, dělají vše pro to, aby Tomáše dostali zpátky domů. Tomáš se o návrat snaží už pár dní, ale v době výrazného omezení cestování to není nic jednoduchého a veškerá jednání jdou přes ambasády. Podle Blažka už je ale vše na dobré cestě a Tomáš by měl v pátek konečně odlétat z Chicaga, přes Amsterodam a přistát v sobotu v Praze.
Moc gratuluji, smekám a držím palce, aby se brzy vrátil mezi ty, které má rád. Sdílená radost s těmi nejbližšími, i když to nejsou praví rodiče, je radost dvojnásobná.
A ještě jedna Tomášova myšlenka:
"Přišel jsem na to, že snaha se cení a nikdy nevíš, v co se promění a jak se ti vrátí...."
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.