ČRTA: Už ťukají na dveře

26.11.2019
Kdysi nějaký novinář hledal originální titulek k blížícím se Vánocům. Ohryzal několik tužek a pak napsal, že už ťukají na dveře. Tehdy bomba. 

Ovšem od té doby se havěť novinářská (jak nás nazývala korektorka Luisa) moc kupředu neposunula.

Schválně se občas mrkněte na titulky článků, jak v nich neustále něco ťuká na dveře. Velikonoce, sobotní fotbal, módní přehlídka...

Teď je aktuální nedočkavej advent. Ani nestihne zmizet a už budou na dveře ťukat Vánoce.

Ťukat na dveře ve smyslu časového posunu něčeho, je staré a otřepané klišé.

Novináři ho ale milují........ 🙃😆

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.