Nedávno mě hodně překvapil tenhle zvláštní styl ztvárnění figurálních motivů. Zejména v kontrastu s křehkou bytostí, do které se stylizuje autorka děl. (Obávám se, že jí tu křehkost nevěřím.)

Hořkokyselé, sarkasmem vyuzené živočišno. Stav, kdy se přestalo tančit, a podlaha se ještě několik týdnů chvěje strachem. Únikové cesty z představ, které zahnízdily a vyvedly monstra - hladová, s věčně rozevřenými zobáky. Svět jako klec, ze které není šance se dostat. 

Nechtěla bych podniknout exkurzi do té půvabné hlavinky. Ani bych se nechtěla dozvědět, kudy procházela a co všechno za tím úsměvem a velkýma, hlubokýma očima zavřela. 

Stačí komnaty, které už sama mám.

Autorkou obrazů: Անահիտ Հակոբյան 

(Snímky jsou z autorčiny stránky na Facebooku.)