Pod sukněmi uplynulého týdne 22.3.-28.3.

29.03.2021

V Hřebečné u Abertam řeší, jak se bránit nájezdným chacharům. Do obce se třemi desítkami domů se chystají vpadnout developeři a postavit tady až 20 nových apartmánů. Místní se ptají, zda s takovou ještě z Krušných hor něco zbude. Budiž jim útěchou, že v nájezdech nenažrané smetánky nezůstane jejich obec sama. Fuck you pracháči!

Někdy si člověk říká, jestli by nebylo lepší to tady zabalit a vzít kramle. Jako Češka Markéta, která se vdala na Korfu, stará se tam o opuštěné psy, založila útulek, je spokojená a po naší malé zemičce vzdychne možná už jen ze špatného snu.

Banda příslušníků čistokrevného plemene českých bonzáků přitvrzuje. Už začala udávat i děti, které venku běhají za míčem bez roušky. Policajti nelení a vrhají se na ně jako na zlosyny, zatímco v nehlídaných, temných uličkách periférie se to nerušeně hemží zloději a násilníky.

V německém Zittau se před radnicí hromadí dětské páry bot. Naštvaní rodiče je sem přinášejí na protest proti zákazům, které znemožňují dětem chodit do škol a do sportovních oddílů. Snaha se cení. Víme ale, jak si podobné aktivity berou pánové na radnicích k srdci.

Velkou srdcovkou týdne byly kříže za oběti koronaviru, které se objevily nastříkané na dlažbě Staroměstského náměstí. Velmi smutná a citlivá záležitost, zejména pro všechny pozůstalé. Trochu kacířsky mě v téhle souvislosti napadlo, jak výrazně se snížil počet úmrtí na ostatní nemoci. Některé z nich jako bychom vyhladili z povrchu zemského.

Lenka Dusilová, vynikající zpěvačka a skladatelka, shání práci. Prý klidně nějakou brigádu, výpomoc, úklid... To naši komici ve vládě mají z teátru, který denně předvádějí, pořád slušná ryta. A nějaká Dusilka jim určitě vrásky nedělá... 

Předseda Evropské rady Charles Michel vmetl do tváře prezidentovi Vladimíru Putinovi, že vztahy mezi EU a Ruskem citelně ochladly a jsou na historickém dně. Snažila jsem se, ale nijak to se mnou nepohnulo.

Zato se mnou zacloumala smrt královny českého šansonu, Hany Hegerové. Když jsem s ní cca před patnácti lety dělala rozhovor, řekla mi: "Někdy se dostanete do bodu, kdy máte dojem, že už na ničem nezáleží." Na Haně Hegerové ale mnoha lidem záleželo. Doufám, že o tom věděla.

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.