REFLEXE: Veselá tma a slepá nevědomost

04.04.2019

Nechci se tím titulkem rouhat. Když jsem ale odcházela ve čtvrtek 11. dubna z vernisáže výstavy, věnované lidem nevidomým a se zrakovým postižením, usmívala jsem se. Bylo mi v jejich společnosti, zprostředkované fotografiemi, dobře. Přestože celý den stál za starou belu. Dokonce i teď, když o nich píšu, mám koutky zvednutý.

Výstava v teplickém zámku má název Medailonky nevidomých a zrakově postižených. Jde o projekt Tyflo Centra Ústí nad Labem. Organizace, která pomáhá lidem se zrakovými problémy žít plnohodnotný život. Vede své klienty k tomu, aby se naučili orientaci, byli soběstační, uměli ovládat potřebnou techniku, obohatili svůj život o koníčky i smysluplnou práci. Až výstavu zkouknete, možná si řeknete stejně jako já, že to v centru dělají dobře.

Ředitelka Alena Bašníková k projektu prozradila, že ho nastartovaly exkurze škol. Představy dětí byly totiž jednoznačné a neuvěřitelně pesimistické. Zaznívalo něco v tom smyslu, že v případě oslepnutí už není nic a je lepší se zabít. Lidé se zrakovými problémy žijí přitom podle Bašníkové docela běžný život. V centru se proto rozhodli názor veřejnosti poupravit a život klientů víc přiblížit. Ředitelka poprosila pražskou fotografku Kateřinu Klabzubovou a ta na spolupráci kývla.

"Kateřina nafotila každému z klientů medailónek. Ten jsme doplnili textem, který popisuje osud a současný život dotyčného člověka," informovala Bašníková. Projekt se nejdříve ocitl na sociálních sítích, kde dosáhl neuvěřitelného zájmu. Následovalo vytvoření charitativního kalendáře, v němž každý z medailonků dostal prostor v jednom z měsíců. Pro celkově velký úspěch bylo nakonec rozhodnuto i o uspořádání výstavy. 

Kateřina Klabzubová zvolila techniku černobílé fotografie, která je světu lidí se zrakovými problémy bližší. Kompozici každého medailonku rozdělila na dvě části. V horní je snímek s ostře vyobrazeným artefaktem, který daného člověka charakterizuje a člověk v pozadí je rozostřený. Na druhém, spodním snímku, pak můžeme jako hlavní motiv vidět konkrétního klienta.

Doporučuju si udělat čas a výstavu navštívit. Přečtěte si všechny osudy lidí, se kterými se prostřednictvím medailonků seznámíte. Věřte mi, že to není smutné čtení, které by vás katapultovalo do skepse. Ano, místy je možná trochu syrové, ostatně život ve tmě není hopsání barevnou loukou. Přesto každé vyprávění ústí ke světlu. Ukazuje na to, jak se tito lidé dokázali se svým problémem porvat. Jak našli smysl, způsob i cestu, po které jdou, na které žíjou a kde prožívají své každodenní starosti i radosti.

A pospěšte si.

Výstava je v teplickém zámku jen do konce dubna. 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.