REFLEXE: Veselá tma a slepá nevědomost

04.04.2019

Nechci se tím titulkem rouhat. Když jsem ale odcházela ve čtvrtek 11. dubna z vernisáže výstavy, věnované lidem nevidomým a se zrakovým postižením, usmívala jsem se. Bylo mi v jejich společnosti, zprostředkované fotografiemi, dobře. Přestože celý den stál za starou belu. Dokonce i teď, když o nich píšu, mám koutky zvednutý.

Výstava v teplickém zámku má název Medailonky nevidomých a zrakově postižených. Jde o projekt Tyflo Centra Ústí nad Labem. Organizace, která pomáhá lidem se zrakovými problémy žít plnohodnotný život. Vede své klienty k tomu, aby se naučili orientaci, byli soběstační, uměli ovládat potřebnou techniku, obohatili svůj život o koníčky i smysluplnou práci. Až výstavu zkouknete, možná si řeknete stejně jako já, že to v centru dělají dobře.

Ředitelka Alena Bašníková k projektu prozradila, že ho nastartovaly exkurze škol. Představy dětí byly totiž jednoznačné a neuvěřitelně pesimistické. Zaznívalo něco v tom smyslu, že v případě oslepnutí už není nic a je lepší se zabít. Lidé se zrakovými problémy žijí přitom podle Bašníkové docela běžný život. V centru se proto rozhodli názor veřejnosti poupravit a život klientů víc přiblížit. Ředitelka poprosila pražskou fotografku Kateřinu Klabzubovou a ta na spolupráci kývla.

"Kateřina nafotila každému z klientů medailónek. Ten jsme doplnili textem, který popisuje osud a současný život dotyčného člověka," informovala Bašníková. Projekt se nejdříve ocitl na sociálních sítích, kde dosáhl neuvěřitelného zájmu. Následovalo vytvoření charitativního kalendáře, v němž každý z medailonků dostal prostor v jednom z měsíců. Pro celkově velký úspěch bylo nakonec rozhodnuto i o uspořádání výstavy. 

Kateřina Klabzubová zvolila techniku černobílé fotografie, která je světu lidí se zrakovými problémy bližší. Kompozici každého medailonku rozdělila na dvě části. V horní je snímek s ostře vyobrazeným artefaktem, který daného člověka charakterizuje a člověk v pozadí je rozostřený. Na druhém, spodním snímku, pak můžeme jako hlavní motiv vidět konkrétního klienta.

Doporučuju si udělat čas a výstavu navštívit. Přečtěte si všechny osudy lidí, se kterými se prostřednictvím medailonků seznámíte. Věřte mi, že to není smutné čtení, které by vás katapultovalo do skepse. Ano, místy je možná trochu syrové, ostatně život ve tmě není hopsání barevnou loukou. Přesto každé vyprávění ústí ke světlu. Ukazuje na to, jak se tito lidé dokázali se svým problémem porvat. Jak našli smysl, způsob i cestu, po které jdou, na které žíjou a kde prožívají své každodenní starosti i radosti.

A pospěšte si.

Výstava je v teplickém zámku jen do konce dubna. 

Mohlo by vás zajímat...

K většině hradů vedou cesty vzhůru, do kopců. Trochu námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby se k nim vyškrábal, se v cíli vrací měrou vrchovatou. Genius loci těch míst bývá úchvatný a empatické i romantické duše hluboce zasahuje. Historické monumenty, které na krajinu shlíží už stovky let, vnímáme se zvláštním vzrušením. Jako oživlé filmové...

První Velikonoce, kdy od svého bratra nebudu mít zadek zmalovaný modrými pruhy. Taky to bude poprvé, co jsem se přes vajíčkové svátky, kůzlečí mordy, beránky krájené na sto kusů a opilecké šílenství přenesla bez újmy. Užívám si dobře rozjetý sólo mejdan. Nemusela jsem si ani trhat obličej do úsměvu, odpovídat na přání sousedů a tvářit se mile. Taky...

V Řecku začíná příprava na Velikonoce tři týdny před tzv. Čistým pondělím, kdy hospodyňky celý den myjí nádobí a děti pouštějí draky. O víkendu se konají zabíjačky, aby si lidé užili maso, než se ho budou muset na 40 dní úplně vzdát.

Na sociálních sítích se objevil příspěvek paní, která líčila, jak starší žena na zastávce zničehonic upadla a "zůstala ležet v bez vědomí".

V Hřebečné u Abertam řeší, jak se bránit nájezdným chacharům. Do obce se třemi desítkami domů se chystají vpadnout developeři a postavit tady až 20 nových apartmánů. Místní se ptají, zda s takovou ještě z Krušných hor něco zbude. Budiž jim útěchou, že v nájezdech nenažrané smetánky nezůstane jejich obec sama. Fuck you pracháči!

Ještě než si po obědě Méďa stačil utřít ústa do ubrousku, dostal befell, aby se pochlapil, nečuměl jak štěně odervaný od cecku na déšť za oknem, protože pojedeme na výlet.