REFLEXE: Veselá tma a slepá nevědomost

04.04.2019

Nechci se tím titulkem rouhat. Když jsem ale odcházela ve čtvrtek 11. dubna z vernisáže výstavy, věnované lidem nevidomým a se zrakovým postižením, usmívala jsem se. Bylo mi v jejich společnosti, zprostředkované fotografiemi, dobře. Přestože celý den stál za starou belu. Dokonce i teď, když o nich píšu, mám koutky zvednutý.

Výstava v teplickém zámku má název Medailonky nevidomých a zrakově postižených. Jde o projekt Tyflo Centra Ústí nad Labem. Organizace, která pomáhá lidem se zrakovými problémy žít plnohodnotný život. Vede své klienty k tomu, aby se naučili orientaci, byli soběstační, uměli ovládat potřebnou techniku, obohatili svůj život o koníčky i smysluplnou práci. Až výstavu zkouknete, možná si řeknete stejně jako já, že to v centru dělají dobře.

Ředitelka Alena Bašníková k projektu prozradila, že ho nastartovaly exkurze škol. Představy dětí byly totiž jednoznačné a neuvěřitelně pesimistické. Zaznívalo něco v tom smyslu, že v případě oslepnutí už není nic a je lepší se zabít. Lidé se zrakovými problémy žijí přitom podle Bašníkové docela běžný život. V centru se proto rozhodli názor veřejnosti poupravit a život klientů víc přiblížit. Ředitelka poprosila pražskou fotografku Kateřinu Klabzubovou a ta na spolupráci kývla.

"Kateřina nafotila každému z klientů medailónek. Ten jsme doplnili textem, který popisuje osud a současný život dotyčného člověka," informovala Bašníková. Projekt se nejdříve ocitl na sociálních sítích, kde dosáhl neuvěřitelného zájmu. Následovalo vytvoření charitativního kalendáře, v němž každý z medailonků dostal prostor v jednom z měsíců. Pro celkově velký úspěch bylo nakonec rozhodnuto i o uspořádání výstavy. 

Kateřina Klabzubová zvolila techniku černobílé fotografie, která je světu lidí se zrakovými problémy bližší. Kompozici každého medailonku rozdělila na dvě části. V horní je snímek s ostře vyobrazeným artefaktem, který daného člověka charakterizuje a člověk v pozadí je rozostřený. Na druhém, spodním snímku, pak můžeme jako hlavní motiv vidět konkrétního klienta.

Doporučuju si udělat čas a výstavu navštívit. Přečtěte si všechny osudy lidí, se kterými se prostřednictvím medailonků seznámíte. Věřte mi, že to není smutné čtení, které by vás katapultovalo do skepse. Ano, místy je možná trochu syrové, ostatně život ve tmě není hopsání barevnou loukou. Přesto každé vyprávění ústí ke světlu. Ukazuje na to, jak se tito lidé dokázali se svým problémem porvat. Jak našli smysl, způsob i cestu, po které jdou, na které žíjou a kde prožívají své každodenní starosti i radosti.

A pospěšte si.

Výstava je v teplickém zámku jen do konce dubna. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.