S udidlem mezi zuby

Brousíš každý svůj dotyk
jako holič
když táhne břitvu
po koženým opasku.
Dlouze, měkce,
s přesností geometrů.
V nečekaném úžehu lidskosti
padám do bezvědomí,
abych ti udělala radost.
Přitlačíš ostří ke kůži
a přes bradavky
zamíříš k srdci.
Otvíráš mě pomalu
jako konzervu s ančovičkami,
sedlo okovaný hroty,
abych se blbě nepohnula,
abych ti nevyběhla z dráhy.
Na sedmým dostihu
se už delší dobu
nehne vzduch
a mě to táhne ke dnu
i bez blajdeky.
Lepím krví,
chutnám potem
a pocity ve mně
už dávno zkysly.
Davy vstávají,
dámy omdlévají
a já cítím sladkou pachuť
kousek pod ohryzkem.
V cílové
rovince
leží moje múza,
zdupaná kopyty
všech tvých chovných klisen.
Mrak zatáhl slunce
jako splachovadlo
soudnýho dne.
Biřicové zahánějí jednoročky
zpátky do ohrad
a nad chovnou klisnou
se zlomenou nohou
zazněl výstřel.