S udidlem mezi zuby

Brousíš každý svůj dotyk
jako holič
když táhne břitvu
po koženým opasku.
Dlouze, měkce,
s přesností geometrů.

V nečekaném úžehu lidskosti
padám do bezvědomí,
abych ti udělala radost.

Přitlačíš ostří ke kůži
a přes bradavky
zamíříš k srdci.
Otvíráš mě pomalu
jako konzervu s ančovičkami,
sedlo okovaný hroty,
abych se blbě nepohnula,
abych ti nevyběhla z dráhy.

Na sedmým dostihu
se už delší dobu
nehne vzduch
a mě to táhne ke dnu
i bez blajdeky.

Lepím krví,
chutnám potem
a pocity ve mně
už dávno zkysly.
Davy vstávají,
dámy omdlévají
a já cítím sladkou pachuť
kousek pod ohryzkem.

V cílové rovince
leží moje múza,
zdupaná kopyty
všech tvých chovných klisen.
Mrak zatáhl slunce
jako splachovadlo
soudnýho dne.

Biřicové zahánějí jednoročky

zpátky do ohrad

a nad chovnou klisnou

se zlomenou nohou

zazněl výstřel.