Stála jsem v obchodě za ženskou. Takový typ, co chodí do front na sociálku a na pracák. Pokud zrovna nepečuje o osobu blízkou. Poznám je. Za ta léta novinařiny jsem muvila s tisíci takovými.

Stála jsem za ní dlouho. Byla otevřená jen jedna kasa a její nákup zabral celý pás.

"Každému dají pět tisíc. Slyšela jsem, že to ty Ukrajinky hned rozházej za blbosti a jdou si znovu pro další peníze," ulevovala si směrem k prodavačce. Ta jen přikyvovala a přejížděla zbožím po kase. Ženská nacpala do jedné ze tří velkých tašek dvě litrové coly. "Nikdo neví, co je mezi nimi za hajzly. O naše lidi se politici nestarají. "Vsunula do druhé tašky chipsy, sušenky, rum, salámy a mražené hranolky. 

"Co my? Přijedou z Ukrajiny a už natahují ruce. Víte, kolik je samoživitelek tady? Taky nemají co dát dětem. A na Ukrajinu hned sbírky a peníze." Narvala do třetí tašky hotovky, dva balíky lineckého pečiva a těstoviny.

S tváří osmnáckrát znásilněné madony pak zvedla oči ke kase. Zaplatila a její přítel jí s taškami pomohl do taxíku.

Dívali jsme se výlohou, jak odjíždějí.

A nikdo už neřekl nic.

Možná se všichni styděli, jako já.

Možná si stejně jako já přáli, aby se ta ženská svou závistí zadávila.

Možná tam někomu naopak mluvila z duše. 

A možná to některým v té frontě bylo jedno.

Ostatně, i to je názor. 

Amen. 

(Ilustrační foto.)