Uran mi s chaosem moc nepomůže

10.03.2019

Včera jsem se hrabala ve starých fotkách. Jaro tu bude co nevidět a já mám ve všem chaos. V sobě taky, to dá rozum. S tím bordelem uvnitř mi teď ale pomůže Uran. Dočetla jsem se, že přešel na krásných sedm let do znamení Býka. Tak jsem zvětřila příležitost a hrábla kopytem do země. Bude líp, poplácala jsem se po rameni. Aktivně jsem načrtla itinerář, co a jak a už na tom pracuju. Rukávy až u ramen.

Horší je to s chaosem v různých koutech našeho bytu. Například miliónové zástupy starých fotek. Krčí se napěchované v neútulných krabicích, některé už mají pěknou křivici a pár se jich dokonce proti mně spojilo v jeden fatální slepenec. Tak akorát na vykonání rituálního obřadu. Škrtnout sirkou, podpálit, utřít dojatej frňák a sbohem...

A teď to přijde.

Pokaždé jdu do všeho s upřímnou touhou dostát svému záměru. To zcela vážně. Pak ale vezmu první fotku do ruky a čumín na ní jak babička na román od Božky Němcový. U prvních čtyř ještě emoce ukočíruju. U té páté už ale upadám do opilecké euforie, dolívám vzpomínky a všechny ušlechtilé cíle fakuju do kouta.

Takže jsem včera skončila u těhle dvou fotografií. A abyste z toho taky něco měli, trochu vám je popíšu.

Na první je úplně vlevo moje mamina. V šatech, které jsem jí kradla, když jsem se před zrcadlem svíjela jako divoženka, omotaná šátky různých barev, které na mě nějak samy nalezly z máminy skříně. Na nohách jsem táhla máminy podpatkový boty "opřeshubu".
Byla jsem úžasná. Škoda, že tenkrát ještě žádné mobily nebyly a já ty okamžiky nemohla zachytit v selfíčku pro své potomky.
Vpravo, s kočárkem, ze kterého trčí malý bráška, jde táta. Býval to fešák. Dokonce ho chtěla mamině ukrást i jedna velice slavná herečka, když se jako profi voják potuloval po Praze. Nevím, jak dalece se jí podařilo mamku okrádat, ale otec, ač naoko nepřístupný tvrďas, byl podle maminy na některé věci až moc měkkosrdcatý.

No a to roztomilé stvoření ženského rodu v popředí (pro sichr vpravo) jsem já. Už tehdy jsem byla pěkně do větru a vodila se za ruku s kdekým. Dokonce, jak dokazuje druhá fotka, nás rodičovstvo načapalo inflagranti kdesi v obilí. No fuj!!!!

Jediné, co už dnes nevím, co to tenkrát se mnou bylo za fešáka. Ale vím dobře, kde to bylo. Je to cesta kolem Panoramy, kolem dnešních tenisových kurtů. Tenkrát ještě bez hotelů, bez asfaltu, obrostlá stromovím a zvedající prach v nádherném letním odpoledni...

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.