Uran mi s chaosem moc nepomůže

10.03.2019

Včera jsem se hrabala ve starých fotkách. Jaro tu bude co nevidět a já mám ve všem chaos. V sobě taky, to dá rozum. S tím bordelem uvnitř mi teď ale pomůže Uran. Dočetla jsem se, že přešel na krásných sedm let do znamení Býka. Tak jsem zvětřila příležitost a hrábla kopytem do země. Bude líp, poplácala jsem se po rameni. Aktivně jsem načrtla itinerář, co a jak a už na tom pracuju. Rukávy až u ramen.

Horší je to s chaosem v různých koutech našeho bytu. Například miliónové zástupy starých fotek. Krčí se napěchované v neútulných krabicích, některé už mají pěknou křivici a pár se jich dokonce proti mně spojilo v jeden fatální slepenec. Tak akorát na vykonání rituálního obřadu. Škrtnout sirkou, podpálit, utřít dojatej frňák a sbohem...

A teď to přijde.

Pokaždé jdu do všeho s upřímnou touhou dostát svému záměru. To zcela vážně. Pak ale vezmu první fotku do ruky a čumín na ní jak babička na román od Božky Němcový. U prvních čtyř ještě emoce ukočíruju. U té páté už ale upadám do opilecké euforie, dolívám vzpomínky a všechny ušlechtilé cíle fakuju do kouta.

Takže jsem včera skončila u těhle dvou fotografií. A abyste z toho taky něco měli, trochu vám je popíšu.

Na první je úplně vlevo moje mamina. V šatech, které jsem jí kradla, když jsem se před zrcadlem svíjela jako divoženka, omotaná šátky různých barev, které na mě nějak samy nalezly z máminy skříně. Na nohách jsem táhla máminy podpatkový boty "opřeshubu".
Byla jsem úžasná. Škoda, že tenkrát ještě žádné mobily nebyly a já ty okamžiky nemohla zachytit v selfíčku pro své potomky.
Vpravo, s kočárkem, ze kterého trčí malý bráška, jde táta. Býval to fešák. Dokonce ho chtěla mamině ukrást i jedna velice slavná herečka, když se jako profi voják potuloval po Praze. Nevím, jak dalece se jí podařilo mamku okrádat, ale otec, ač naoko nepřístupný tvrďas, byl podle maminy na některé věci až moc měkkosrdcatý.

No a to roztomilé stvoření ženského rodu v popředí (pro sichr vpravo) jsem já. Už tehdy jsem byla pěkně do větru a vodila se za ruku s kdekým. Dokonce, jak dokazuje druhá fotka, nás rodičovstvo načapalo inflagranti kdesi v obilí. No fuj!!!!

Jediné, co už dnes nevím, co to tenkrát se mnou bylo za fešáka. Ale vím dobře, kde to bylo. Je to cesta kolem Panoramy, kolem dnešních tenisových kurtů. Tenkrát ještě bez hotelů, bez asfaltu, obrostlá stromovím a zvedající prach v nádherném letním odpoledni...

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.