Už mu to začne

01.09.2021

Máme školáka!

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen a nedal na sobě nic znát, když si vedle něho sedla holka. Přestože místo držel kámošovi. Ostatně už nějaký pátek jeho mimikry signalizují, že holky budou to poslední, co by mu na školní docházce mělo vadit. 

Honzulda nastoupil do stejné školy, jako jeho mamka. Dcera moje nezdárná. Vzpomněla jsem si, jak jsem pro ní dlouho do noci šila jako rychlovku obrovskou kapsu ve tvaru krajkového srdce. Páč ten, co měl dovézt kornout, ho nedovezl. Školní léta Honzuldovy maminky virblovala mezi uragány, zemětřesením a protrženými přehradami. Nebylo to pro mě jednoduché, a jednoduché to nebude mít teď ani ona. Honzulda má hodně tvrdou palici a taky tu naši zvláštní rodovou energii. 

Nicméně, i přes všechna tornáda v dospívání mé dcery, poznamenané černou, černou a ještě černou, chraplákem, který se škrábal v noci z jejího pokojíčku a neuvěřitelným otiskem enfant terrible, jsem na ní dnes pyšná. A věřím, že stejně tak bude i ona jednou s pýchou sledovat cestu Honzíka.

To už ale zabíhám hodně daleko. Přeju Honzuldovi a všem prvňákům, aby měli co nejméně nuceného volna. Aby si jeden druhého užili měrou vrchovatou, tak, jak se na nepřerušovanou školní docházku sluší. Aby se po svých prvních prázdninách těšili na spolužáky a nemuseli třeba přemýšlet, s kým to vlastně seděli v lavici.  

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.