Máme školáka!

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen a nedal na sobě nic znát, když si vedle něho sedla holka. Přestože místo držel kámošovi. Ostatně už nějaký pátek jeho mimikry signalizují, že holky budou to poslední, co by mu na školní docházce mělo vadit. 

Honzulda nastoupil do stejné školy, jako jeho mamka. Dcera moje nezdárná. Vzpomněla jsem si, jak jsem pro ní dlouho do noci šila jako rychlovku obrovskou kapsu ve tvaru krajkového srdce. Páč ten, co měl dovézt kornout, ho nedovezl. Školní léta Honzuldovy maminky virblovala mezi uragány, zemětřesením a protrženými přehradami. Nebylo to pro mě jednoduché, a jednoduché to nebude mít teď ani ona. Honzulda má hodně tvrdou palici a taky tu naši zvláštní rodovou energii. 

Nicméně, i přes všechna tornáda v dospívání mé dcery, poznamenané černou, černou a ještě černou, chraplákem, který se škrábal v noci z jejího pokojíčku a neuvěřitelným otiskem enfant terrible, jsem na ní dnes pyšná. A věřím, že stejně tak bude i ona jednou s pýchou sledovat cestu Honzíka.

To už ale zabíhám hodně daleko. Přeju Honzuldovi a všem prvňákům, aby měli co nejméně nuceného volna. Aby si jeden druhého užili měrou vrchovatou, tak, jak se na nepřerušovanou školní docházku sluší. Aby se po svých prvních prázdninách těšili na spolužáky a nemuseli třeba přemýšlet, s kým to vlastně seděli v lavici.