Utváříme se v příbězích, které sami píšeme. Své schopnosti, vztahy, emoce. Procházíme válkami, v nichž stojíme proti sobě. Mnohdy průběh vnitřních bojů nezaregistrujeme a vypálené země uvnitř si všimneme, až když sednou emoce, pocity, bolest a vztek. Až když nám dojdou všechny souvislosti. Pokud vůbec...

Nezkoumáme, která naše část vyšla z boje vítězně. Vnímáme jen svá poranění a hodnotu, vytěženou z nové zkušenosti. 

Často se ale stane, že vypálenou zem v sobě přehlížíme. Úmyslně nebo ze strachu. Nehodnotíme a poučení odmítáme. Ve své naivitě věříme, že se nic podobného už nebude opakovat. Uzavřeme se v představě, že je vyvětráno a že začínáme od nuly.

Jenomže tahle lež brzy ztratí pevný základ. Jednou se probudíme a budeme znovu stát ve vlastní válce proti sobě. Uvnitř vysílení, nepoučení a nezkušení budeme přijímat stále stejné rány. Až nastane chvíle, kdy z toho věčného souboje nebudeme mít sílu odejít. Ani jako vítězové, ale ani jako poražení.