Utváříme se v příbězích, které sami píšeme. Své schopnosti, vztahy, emoce. Procházíme válkami, v nichž stojíme proti sobě. Mnohdy průběh vnitřních bojů nezaregistrujeme a vypálené země uvnitř si všimneme, až když sednou emoce, pocity, bolest a vztek. Až když nám dojdou všechny souvislosti. Pokud vůbec...
Nezkoumáme, která naše část vyšla z boje vítězně. Vnímáme jen svá poranění a hodnotu, vytěženou z nové zkušenosti.
Často se ale stane, že vypálenou zem v sobě přehlížíme. Úmyslně nebo ze strachu. Nehodnotíme a poučení odmítáme. Ve své naivitě věříme, že se nic podobného už nebude opakovat. Uzavřeme se v představě, že je vyvětráno a že začínáme od nuly.
Jenomže tahle lež brzy ztratí pevný základ. Jednou se probudíme a budeme znovu stát ve vlastní válce proti sobě. Uvnitř vysílení, nepoučení a nezkušení budeme přijímat stále stejné rány. Až nastane chvíle, kdy z toho věčného souboje nebudeme mít sílu odejít. Ani jako vítězové, ale ani jako poražení.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.