Altány stavíte, prosím vás, komu?

12.07.2021

Když na malé tenisové hřiště pod Písečákem, obrostlé lebedou a křovím tak, že ho z cesty nevidíte, přijelo v neděli 11.7. auto městské policie, řekla jsem si: Konečně. Určitě jdou obhlédnout situaci kolem altánu a budou s tím něco dělat. Chyba. Strážníci na hřišťátku měli nejspíš docela jiný úkol. 

Altán od jara do podzimu podle místních okupuje večer, co večer (tedy, pokud neprší a nemrzne) banda dětí. Některým ještě není ani patnáct let. Jejich pikniky se sice táhnou max do 23. hodiny a někdy končí už kolem deváté večer, kdy pubescenti spěchají k mámám, aby jim umyly zadky. Přesto tyhle mejdany dávají krutě zabrat ušním bubínkům. A navíc, před tím než se v altánu omladina zahnízdí, nakoupí v nedaleké sámošce kvanta alkoholu.

Víno, pivo a vodka dokážou v hlavách zanedbaných primátů jediné. Náctiletí hošíci se buší v prsíčka a předvádějí, svaly. Tak třeba... Umím vychlastat půl láhve na ex. Rozflákám tuhle flašku o beton. Umím několika kopy, jako van Damme, rozbít tuhle lavičku... 

Jejich dívčí protějšky jim vytvářejí skvělou motivující klaku. Paci, paci pacičky, chi, chi, chi... Když si děti vyhrají, obdařené dalším kvalitním zážitkem opouštějí altán, kde se po jejich odchodu válejí střepy, lahve skleněné, plastové, plechovky, pytlíky od chipsů a další těžko definovatelný bordel. Pravda, nikde tady není koš ani pytel na odpadky, jako bývá u ostatních altánů. Je ovšem otázka, zda by něčemu pomohl. Rozhodně by nevyřešil hlavní problém. 

Takže na Písečném vrchu a v okolí můžete běžně zažít, že tu prochází rodina nebo starší pár a zamíří k altánu, kde chtějí chvíli posedět. Když zjistí situaci, spěšně odcházejí. Nu což, všude je spousta trávy, kam si mohou dřepnout. Ostatně, kde je psáno, že ty altány nechalo město postavit pro lidi? 

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.