Vánoce, tátův vojenský drill a vyléčené kočky

24.12.2022

U nás se na Štědrý den nikdy na večeři nesešlo víc lidí než čtyři. Rodiče, brácha a já. Nikdo k nám na svátky nejezdil a my nejezdili nikam. Proč, to je dlouhá historie a dnes se mi ji nechce ventilovat. Na druhou stranu naše rodina Vánoce prožívala velmi intenzivně. Stejně, jako každoroční rituály, které předcházely Štědrému dni a které startovaly velkým úklidem. Fakt velkým. 

Celý byt provoněla leštěnka na nábytek, ocet, petrolej a nějaké čarodějnické směsi, které maminka vyráběla proti skvrnám. I mě, nezletilé hádě, nutila do drbání parket, klepání koberců, velkých jako kráva, na malém klandru na dvoře a do mytí oken o rozměrech výlohy. Mívala jsem vztek, protože bráška byl jakékoliv práce ušetřen. S tím, že chlapi mají na starost jiné věci. Když jsem bouchala jak saze v komíně, mamka mě jemně upozornila, že ještě jednou uvidí moji nafouklou hubu a nepůjdu celý týden ven.

A tak jsme bok po boku lezly po bytě rozlohy císařského dvora, drbaly, cídily a leštily. Jediné, do čeho jsem se nesměla plést, byla revize skříní v dětském pokoji, prostoru za nimi a nekompromisní kontrola šuplíků našich nedobytných psacích stolů. S totální likvidací nastaveného řádu v dětském pokoji, který byl pro mě a bráchu přístavištěm, kde jsme věděli o každé ulitě nebo rezavém řetězu na kolo a kde jsme po úklidu několik dní tápali jako ve tmě, běžela řada souběžných činností. Třeba pečení cukroví. Nebo také krmení toulavých koček.

Pokud některá z těch koček byla nemocná, končila v zimní zahradě, která se proměnila na polní lazaret. Maminka, amatérská veterinářka, tam kurýrovala zbídačená zvířata z infekcí, natržených uší nebo zlámaných nohou. Když otec prskal (a že to uměl ostře a hlasitě), že je to u nás jak v kočičinci, slibovala mamka, že hned po uzdravení pošle všechny kočky zpátky na ulici. Mimochodem, na tenhle slib později vždycky zapomněla.

Taky jsme byli s bratrem nuceni obcházet parky a plnit krmítka, která mamka před zimou rozvěsila po keřích. Když krmítka svojí tíhou lámala větve a už nebylo kam co nasypat, sbalila nás spolu s taškou ovoce, zrní, salátů a dalších laskomin a jeli jsme autobusem do dubského lesa. Tam jsme bohatě ověsili některý z nebohých jehličnatých stromků, který akční maminka pro daný rok pasovala na vánoční stromek pro zvířátka.

Naše rodina nepatřila k idylickým, k takovým, které by se roztékaly úsměvem na rodinných fotografiích nebo na titulkách časopisů. Každý z nás byl trochu exot a občas docházelo k poměrně nepříjemnému tření hran. Když se naše stavy sešly v nesprávnou chvíli, zalezli jsme do pokojů a v celém bytě nastalo nepříjemné mrznoucí ticho.

Jenomže v adventu nikdy netrvalo dlouho. Štědrý večer byl na spadnutí a do všech příprav, do všech zastrčených koutů začala prosakovat vůně svátečního očekávání, tajemna, čas těšení se, čas ochutnávání, krádeží vanilkových rohlíčků a lineckých koleček, pátrání po schovaných dárcích... Zkrátka předvánoční mihožení, ve kterém jsme si odpouštěli téměř vše.

Odpouštěl dokonce i táta, který propadal pravidelně na pár dní trudomyslnosti, protože mu mamka vycídila jediný ostrov v bytě, který vlastnil. Trojúhelníkový konferenční stolek s popelníkem, krabičkou cigaret, lupou, brýlemi, s odkládací poličkou na noviny a na poznámkové bloky. Přestože byl stolek po zásahu naší pracovité maminky zbaven popela a "olepenin" a vypadal jako nový, táta pokaždé tvrdil, že mu mamka "zase" něco omylem vyhodila. Něco děsně důležitého, co je teď, po tom blbém úklidovém cirkuse, navždy fuč. Pak ještě dodal větu, za kterou ho maminka peskovala, kterou jsme ale my děti už dávno nevnímaly, protože ji říkal denně několikrát. A sice, že se na všechno může vysrat. Což mě s odstupem času donutilo přemýšlet nad tím, jak se ti dva vlastně dali dohromady. 

Maminka nikdy nepoužila vulgární výraz, žádné sprosté slovo. Mluvila tak spisovně, že když jsme ji chtěli s bratrem potrestat, (třeba za to, že nám dala zaracha), řekli jsme třeba "mejdlo" místo mýdla nebo "volej" místo oleje. Maminka pokaždé zbělela v tváři a rychle se otočila, abychom neviděli, že má na kahánku. Až nám pak bylo líto, že jsme byli tak příšerně krutí. 

Zdobení stromku na Štědrý den byla naše práce. Moje a bráchy. Tedy sourozeneckého dua, kde stačilo špatně zvolené slovo a už jsme byli v sobě. Když se do toho připletly i kočky, které se po vykurýrování maminkou u nás natrvalo zabydlely, přecházelo nevinné zavěšování kouliček a figurek na háčky v masakr a pod stromkem se tvořil nepřehlédnutelný koberec z barevných střepů. Kolik toho rozbily kočky a kolik my s bratrem, už dnes těžko někdo spočítá. Mamka trpělivě tu spoušť uklidila, nahnala nás do vany, připravila čisté oblečení a my se chystali k večeru.

Štědrý večer. Voňavý, načinčaný, tak, jak to uměla jen maminka. Byt provoněla rybí polévka, cukroví, vánočka, jakou už nikdy v životě neochutnám a doutnající františek na malém kameninovém talířku. Rozezněly se koledy ze starého gramofonu na kliku a poblikávající světla svíček zjemnila všechny ostré hrany. Bylo sametově, teplo, bezpečně, jak dokázalo být jenom u nás doma. A když jsme se všichni posadili ke stolu, kde pod každým talířem ležela šupina z kapra, popřáli si krásné svátky a pustili se do všech maminčiných dobrot, nebylo na celém širém světě nic většího a úžasnějšího, než naše malá famílie.... 

Nové články na blogu

Když narazíte na rozhovor, určitě si ho přečtete raději než jiné články. Rozhovor dokáže časopis nebo zpravodaj oživit, přitáhnout publikum a když je správně vedený, zvýší i důvěryhodnost a profesionalitu redakce.

Vzkaz

08.01.2023

a kouskem vanilkového lusku.