Velikonoce s koronavirem...

13.04.2020

První Velikonoce, kdy od svého bratra nebudu mít zadek zmalovaný modrými pruhy. Taky je to poprvé, co jsem se přes vajíčkové svátky, kůzlečí mordy, beránky krájené na sto kusů a opilecké šílenství přenesla bez újmy. Užívám si dobře rozjetý sólo mejdan. Nemusela jsem si ani trhat obličej do úsměvu, odpovídat na přání sousedů a tvářit se mile. Taky mě těší vědomí, že už nás míjí poslední den Happy Easter a na rok bude zase pokoj.

Tohle není z cyklu Už mi hrabe.

Chci napsat o velikonočních běsech, který v sobě vláčím a které se letos, (díky) okolnostem, podařilo úspěšně profiltrovat. Třeba v tom nejedu sama....

O zvířecích obětinách už byla řeč. Ještě jsem ale nezmínila zajíce. Velikonočního. Toho, který tak často vykukoval z pohlednic Josefa Lady, toho, který v celých armádách, v jedlé i nestravitelné podobě, obsazuje velikonoční regály marketů. Zajíc jako symbol jara. Ale taky Zajíc, který vás provede světem za zrcadlem. A na rozdíl od toho uprděnýho králíko-zajíce z knížky, vám neklade žádné otázky. A stejně tak neposkytuje žádné odpovědi. Zůstává v mé představě temný, tichý a já mám pocit, že si musím dávat pozor na svůj krk a jeho drápy.

Švankmajer a Trnka. Dva úhlavní autoři knih a filmů, které jsem jako holka hltala. Vybavená neuvěřitelnou představivostí. Po Trnkovi ve mně zůstal viset zadrápnutý kocour ze zpustlé a zarostlé zahrady. (Taky žádný velký klaďas.) Švankmajer mi do duše naočkoval svého zajíce. A moje fantazie bez hranic a deformací si v dětství vymodelovala postavu s dlouhýma ušima, ze které jde chlad, ze které srší strach do všech koutů světa a po které zůstává zvláštní hořká pachuť na jazyku.

Tak. O tom zajíci jsem to potřebovala ze sebe dostat. Okolnosti mi paradoxně nahrály. Suďte nebo ne, mně je to jedno. Možná byste se ale měli projít sami sebou. Teď je ten správný a jedinečný čas. Možná, že tam uvnitř, obklopení prostorem ticha a pocitem odloučení, taky něco vyhrabete....