Jak jsem neměla ráda Velikonoce

11.04.2022

Velikonoce znamenaly v naší rodině největší dostih v roce. Větší než ten vánoční. Všechno muselo být z gruntu vypucováno, muselo se lesknout a vonět čistotou. Jako kdyby zjara chytl naši maminu nějaký amok a byt o 150 metrech čtverečných chtěla mermomocí obrátit naruby, hodit na dvoře přes klandr, pořádně vypráskat klepadlem a vrátit na čistou líc.

Nejhorší bylo, že do toho šílenství zatahovala i své nebohé děti. Tedy mě s bráchou. Mě víc. Tvrdila, když jsem se vztekala, že bratříček šupajdí ven a já musím šúrovat kouty obýváku, že on to potřebovat nebude. On je přece chlap a na chlapech břímě čisté domácnosti neleží. To má dycinky na starosti ženská.

Kurva, jak já v té době mívala vztek, že nemám koule!

A zarputile jsem si říkala: Ať tedy jednou milovaný bratříček shnije ve špíně. (A nenáviděla ho.)

Jen pro představu, abyste měli páru o tom, co tehdy generální úklid znamenal. Náš byt se týden před Velikonocemi podobal bitevnímu poli. Jeho design obohatily nesčetné barikády, které tvořil obsah všech našich skříní. Těmi se totiž začínalo. Musely se vydezinfikovat, vyčistit, zasmradit levandulí, pokud to byly skříně šatní a prádlo procházelo důkladným protříděním. 

Podobný postup praktikoval generál rodinného vojska, jak naší mamce říkal táta, bývalý vysoce postavený oficír v záloze, také u knihovny. Speciální útočnou akcí pak byla malá skříňka, kde měl otec nejrůznější propriety. Staré noviny, fajfku, trochu tabáku, sušený něco pro rybičky, dvě publikace pro akvaristy, tabulky s výsledky hokejových zápasů, lupu na čtení, dvě propisovačky a čistící hadřík na brýle. Když se obsah tatínkovy skříně přenesl na hromádku uprostřed obývacího pokoje s 35 metry čtverečnými, srdce se nad tím skromným majetkem hlavy rodiny sevřelo. 

Mamina brala jednu věc po druhé, u každé zavrtěla hlavou a zeptala se otce, jestli to skutečně potřebuje. Důraz přitom kladla na slovo skutečně. Ptala se s úsměvem, vlídně a do doby, než otec explodoval a křičel, ať to vyhodí všechno. Že nic nepotřebuje, že nakonec může odejít i on sám.

Tuhle hru hráli každý rok.

Maminka pak válečný konflikt převedla do humoru. Jen našemu taťkovi nikdy moc do smíchu nebylo. Už v hlubokém dětství jsem ostatně zaznamenala, že v době předvelikonoční se otec vracíval z práce stále později. Přesto se vyvstalému chaosu nikdy tak docela nevyhnul. Když například dorazil a těšil se, jak si po práci odpočine, uvítala ho v předsíni maminka, vložila mu do náruče jeden z mnoha obr koberců, plácačku a hlavou naznačila směr dvůr. 

Když byly skříně uklizené, vrhali jsme se na okna a prosklené dveře. Oken velkých jako kráva jsme měli jedenáct. A skutečný opruz byly stěny v zimní zahradě, celé tvořené malými okénky, jedno vedle druhého. Jelenice v těch zkurvených pidiokýnkách nepobírala kouty a já to musela blýskat i několikrát za sebou, dokud na straně velení nezavládla spokojenost. 

Záhul pro moji středně vzrostlou postavu byly i 2,5 metru vysoké prosklené dveře, u kterých jsem musela neustále vystupovat na stoličku a sestupovat, nahoru, dolu, nahoru... pak se světe div těm vypracovaným lýtkům. Kdepak gymnastika!

A to poslední, jako obludná třešnička v podobě balvanu, když už jsme ruce tahali po zemi, vydávali zvuky primátů a usínali i nad výbornou maminčinou cmundou, byly parkety. V celém bytě, kromě kuchyně a špajzu. Parkety. Jak já je nesnášela. 

Nevím, jak se čistí parkety dnes, protože od jisté doby se bytům s parketami vyhýbám, ale tenkrát mě matka vyzbrojila rejžákem, speciálním sajrajtem, po kterém mi slézaly nehty a v poloze klečmo jsme trávily hodiny drhnutím parket. Pod oknem pískali kluci, abych si šla zahrát fotbal a já drhla parkety. Kolem projížděl na kole ten, co mi nosil kamínky a já drbala parkety.

Když jsme je po cca 4 hodinách s maminou dodrhly, kolena v prdeli, v rukách křeče, jen jsem se trochu nadechla, už jsem dostala do ruky hadřík a pikslu s leštěnkou. 

Asi tak. Zatímco se kluci, včetně mého bratra honili po hřišti za mičudou, já se učila znovu vzpřímeně chodit a uchopovat rukou drobné předměty.

Největší mazec ovšem nastal na Velikonoční pondělí. Víte, nikdy jsem neměla moc kamarádek, ale kamarády. Měli jsme takovou tu bandu, která hrála fotbal, chodila Třeštíkům na jahody, tajně kouřila u Válů v altánu (jednou dokonce starý pan Hajný volal hasiče, protože se domníval, že altán hoří), zkrátka, s klukama byla prča, žádná kokodák nuda.

Jenomže.

Na Velikonoční pondělí bylo jasný, na čí prdeli se pomlázky vyrajtují nejvíc. Kromě kluků, kteří k nám chodili s očima basetů, protože mě prý milovali a jejich pomlázky mě jen něžně hladily, se k nám samozřejmě přiřítili i kluci z bandy. A nejen oni. Dovalili se taky bastardi ze znepřátelených part, se kterými jsem si prakticky réglméziš, tedy pravidelně, rozbíjela hubu, když nám oni nebo my jim vlezli do rajónu. A představte si, matka všechny škodolibě pouštěla do bytu!

Kluci z naší party mě řezali hlava nehlava stejně jako bastardi, protože by v opačném případě ukázali slabost, která se v naší bandě nenosila. Tehdy mi zkrátka Velikonoce přišly jako každoroční oslava ponížení všech žen na zemi, bez rozdílu barvy pleti, výšky, nebo vypracovaných lýtkových svalů. Ponížení, kterému jsem se navíc nemohla relevantně bránit.

Moje matka totiž, vědoma si vlastností své dcery, na celý průběh dohlížela. Jakmile zmerčila, že mám pěnu u huby a nejsem daleko od toho se ohnat, zavelela ostře a nesmlouvavě: Ilono, opovaž se!

Po Velikonocích jsem pokaždé několik dní s klukama nemluvila. Dokud to mé holčičí trucování nezačali obracet v moji slabost. Musela jsem se tedy otřepat, abych nebyla za "pitomou holku". Teprve pak, s hlavou hrdě vztyčenou, s prdelí rozmlácenou na kusy, s prsty znehybněnými, jak jsem tu prdel rukama občas bránila, přes všechny modřiny, ústrky a hanebné ponížení, jsem nakonec statečně vyběhla na hřiště a tvrdě zavelela: Přihraj, vole! 

Nejnovější články na  blogu

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.