Vzpomínka ovoněná karbolem

11.12.2022

Naši nikdy neměli auto. Dvě partaje pod námi ano. Starý pan profesor, který obýval komůrku u půdy, s balkónem přes celou její šířku, zato neměl ani řidičák. Stejně jako Hájkovi z přízemí.

Maminka autům moc neholdovala. Milovala cestování vlakem. V neděli ráno obula turistické boty, sportovní triko, do tašky nastrkala řízky s chleby, velkou konev čaje a nějakou tatranku, kdybychom měli na něco chuť. Zkontrolovala obuv a oblečení dalších členů výpravy, (mě a bráchy) a mohlo se jet.

Když bylo před výplatou, namazala maminka kopec plátků veky máslem, slepila je po dvojicích, hodila do tašky, přidala velkou konev čaje a pár slepených plátků veky pomazala domácí marmeládou, kdybychom měli na něco chuť.

Vyráželi jsme vláčkem do Mikulova, na Moldavu nebo do Nového Města. Táta s námi nejezdil. Užíval si klid. Luštil křížovky, čistil andulky nebo se věnoval rybičkám. Prohlašoval, že nebude lítat po horách jako kašpar, když se nalítá za celý týden v práci. Nezapomněl při pohledu na svoji ženu poznamenat něco o vrtuli v zadku, zapálil si a čekal, až vypadneme.

Na nádraží v horách mamka vytáhla mapu, nasadila brýle a vydali jsme se za značkou, kterou do mapy zakreslila. Jednou směrem k vyhlídce, jindy k louce nad údolím, do lesa k potoku, zkrátka k místům, která byla vzdálená tak akorát, aby prověřila naši fyzičku a taková, která jsme neznali. V cíli rozprostřela deku, vyndala okurky a rajčata od tety Trúdy, řízky, nebo veky. Pak vzala knížku, časopis případně pletení, nezapomněla nás upozornit, abychom si nehráli moc daleko a už vůbec ne s hady, nebo s neznámými pocestnými a my se s bráchou vrhli vstříc dobrodružství.

Vlakem jsme jezdívali i na dovolené. Víkendových cest do Krušných hor, na Moldavu nebo Mikulov ale postupně ubývalo. Jak jsme s bratrem dorůstali do telecích let, pořídili jsme si špinavý, otřepaný žracáky, bágly, čutory, křusky a každý začal vyrážet světšinou sám a někdy s bandou na čundry. Vlakem, jak jinak.

Svéhlavá maminka pak nutila otce, který o horách nechtěl ani slyšet, užívat i nadále služby Českých drah, trávit neděle na hradech, zámcích, u příbuzných v Děčíně, v Hodoníně, Kadani nebo ve Žlebu. Otec se pokaždé vracel z cest velmi nervózní a prohlašoval, že má zadek jako prejt a už ho do vlaku nikdo nedostane. Pletl se.

Později, když jsme s bratrem vylétli z hnízda, vyráželi naši vlakem dokonce do ciziny. Maminka byla akční žena. Železnici milovala. Byla to láska, kterou její dobrodružné srdce nikdy nepustilo k vodě. Vášeň, kterou neschováte. Stačilo, aby se někde z hor ozvalo zahoukání vlaku...

Shrnuto. Myšlenky po včerejším loučení na nádraží v Dubí. S vlaky, které na boku s logem ČD jezdily na trase Most-Moldava. Jasně, nahradí je jiný dopravce a na Moldavu se bude po železnici jezdit dál. Přesto, kdyby se toho mamka dožila, nejspíš by se rozkročila uprostřed kuchyně s rukama v bok a velmi přísně prohlásila: "Tak to jsem opravdu moc zvědavá, co udělají, aby se mi cestování s nimi líbilo." 

TIP PRO CESTOVÁNÍ S DĚTMI

Když byly děti malé, hodně jsme cestovali. Vlakem, autobusem. Pro takového šestiletého prcka může být ale cesta úmorná, zejména pokud je delší. Na druhou stranu, jako rodič máte skvělou příležitost posílit v potomkovi vlastnosti jako je trpělivost, otevřenost, důvěra nebo sebekázeň. Mně hodně pomáhaly hračky. Říkali jsme jim Cesťáčci. Plyšové hračky, které si děti braly na cesty a se kterými jsme řešili vyvstalé nepříjemnosti a malé vzpoury. Děti v nich viděly své spojence a protože hračky byly moudré a netrpělivého potomka dokázaly utěšit, přetrpět cestu pro ně bylo mnohem snazší.    

Nové články na blogu

Když narazíte na rozhovor, určitě si ho přečtete raději než jiné články. Rozhovor dokáže časopis nebo zpravodaj oživit, přitáhnout publikum a když je správně vedený, zvýší i důvěryhodnost a profesionalitu redakce.

Vzkaz

08.01.2023

a kouskem vanilkového lusku.