Místo dvou teď hlídám tři.
Je to legrace. A občas je to na klidnou vypolstrovanou komůrku v nějaké pěkně zrekonstruované léčebně. Zvlášť, když psychická kondice klesá už po první půlhodině neúprosně k nule a já si začnu plést jména.
Pokojně vyhlížející důchodci na procházce v šanovském parku tak mohou slyšet: "Tome, teda Hugo, vlastně Honzo, nelez na ten strom!" Honzík je samozřejmě mezitím někde vysoko ve větvích. Následuje: "Honzo, teda Tome, kruci, Hugo, k noze!" Z takového povelu by i Maxipes Fík dostal psotník, takže to přemazlené štěně na mě hodí okázale bobek a jde si dál po svých. Než tímhle způsobem vnukovi oznámím, že láhev postavil špatně a vylévá se mu pití, je láhev prázdná. Nemluvě o etudách, kdy na nebohé dítě vyštěknu jako Baskervill: Nesmíš! nebo Pusť!, protože se domnívám, že do krabice se sušenkami leze Hugo.
Jo, miluju je, jasně, že jo. Ale když lupínky odevzdávám matce, bývá tohle jediné, co vím. K autu se pak vydám docela pomaloučku. (Abych si ho nespletla s jiným.) Začne mi jemně cukat levé obočí, pro sichr si opakuju, jak se jmenuju, kde bydlím a u vozu, vědoma si svého pozvolného, ale vítězného návratu k perfektní psychické kondici, zavelím: "Honzo, tedy Tome, kurva, do prdele, Hugo, nedělej blbýho a koukej vlézt do toho auta!!!"
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.