Místo dvou teď hlídám tři.

Je to legrace. A občas je to na klidnou vypolstrovanou komůrku v nějaké pěkně zrekonstruované léčebně. Zvlášť, když psychická kondice klesá už po první půlhodině neúprosně k nule a já si začnu plést jména. 

Pokojně vyhlížející důchodci na procházce v šanovském parku tak mohou slyšet: "Tome, teda Hugo, vlastně Honzo, nelez na ten strom!" Honzík je samozřejmě mezitím někde vysoko ve větvích. Následuje: "Honzo, teda Tome, kruci, Hugo, k noze!" Z takového povelu by i Maxipes Fík dostal psotník, takže to přemazlené štěně na mě hodí okázale bobek a jde si dál po svých. Než tímhle způsobem vnukovi oznámím, že láhev postavil špatně a vylévá se mu pití, je láhev prázdná. Nemluvě o etudách, kdy na nebohé dítě vyštěknu jako Baskervill: Nesmíš! nebo Pusť!, protože se domnívám, že do krabice se sušenkami leze Hugo.

Jo, miluju je, jasně, že jo. Ale když lupínky odevzdávám matce, bývá tohle jediné, co vím. K autu se pak vydám docela pomaloučku. (Abych si ho nespletla s jiným.) Začne mi jemně cukat levé obočí, pro sichr si opakuju, jak se jmenuju, kde bydlím a u vozu, vědoma si svého pozvolného, ale vítězného návratu k perfektní psychické kondici, zavelím: "Honzo, tedy Tome, kurva, do prdele, Hugo, nedělej blbýho a koukej vlézt do toho auta!!!"