Vsjo vozmožno aneb Osiřelá bábovka

Vody v Proboštovském rybníce ubývá. Pomalu, ale jistě. Včera jsme byli s prďolou Tomem na obchůzce, abychom zkontrolovali, jestli už rybám nečouhají z vody zadky.

A to bych nebyla já...

Přijela pojízdná pekárna.

Říkám, koupím něco sladkého, když máme návštěvu. (Myslím toho prďolu.)

Tak jsem vzala fešnou bábovku, politou slušnou dávkou čokolády.
V jedné ruce vodítko s bláznivým Hugem, který se ze svých štěněčích 13 kil snažil vyhodit mi rameno z kloubu.
Buldoček je takový čtyřnohý parní válec, víme?
Jé, lísteček - lup doprava.
Jé, lidi - cuk do leva.
Srandááá...

Ve druhé ruce jsem třímala bábovku, prďolovi nařídila, aby se mě chytl za bundu a nepouštěl ani za zlatý sele.

K autu jsme došli bez nehody.
Opatrně jsem položila bábovku na střechu...
(Jasně, jak jinak. Je vidět, že už mě znáte.)
Huga připoutat k sedačce.
Prďolu uvelebit v sedačce for people.
- Babi, já nejsem připnutý.
Šmankote!
Hugo, nech tu kabelku, nebo ti nakopu kouličky.
Prďolko, přidrž si ten pás, ať ti neskalpuju obličej.
Ufff.

Konečně jsme vyrazili domů.

A ta bábovka?
No, co myslíte?
Osiřela.

Možná se jí někdo na parkovišti u proboštovské radnice ujal.

Pokud ji neroztrhali divocí psi.
Nebo kočky.
Případně krvelačné kachny.
Nebo jiná havěť.
Howgh.