Pes je zrcadlem svého pána

13.08.2021

Nejsem typ člověka, který má všechno nalajnované a daří se mu krotit chaos vně i uvnitř. Občas mívám dny, kdy mezi prací a prací, zaboha nemůžu dokončit, co jsem začala a dny, kdy bych sama sebe nejraději kousla. Nameteno na hromadu, nejsem ideální vzor psího páníčka. 

Přesto jsem do toho šla znovu. Po dvou jezevčících, dvou německých ovčácích, dvou ridžbečkách a po dvou tunách přesvědčování a jednoho skálopevného rozhodnutí, že už nikdy nic čtyřnohého......Mám zase psa. No, spíš si pes našel mě.

Momentálně jsem tedy na psí mateřské, což představuje radikální zásah do klidu a režimu, který jsem si za ty tři roky bez chlupáčů stihla báječně vyladit. Už žádné spaní do sedmi, snídaně ve valčíkovém rytmu, protření očí u kafe a lehké načrtnutí plánu, co bych asi tak mohla ten den dělat, anebo nedělat.

Popravdě, pomalu nestíhám už ani plánování, natož, abych si dopřála možnost rozhodování, co který den podniknu. Mám psí mimčo a režim, který je předem nastavený a poměrně hektický. Ale to přece znáte.Na rozdíl od doby, kdy jsem měla svého prvního psa, už dnes vím, že to nejpodstatnější v prvních měsících života štěněte je vybudování vzájemné důvěry a stanovení pravidel, která budeme oba respektovat. Výchova v atmosféře vlídnosti, klidu, lásky, ale i důslednosti. Výchova, na kterou volně navazuje výcvik, jako je například přivolání psa.

Základní podmínkou, jak ze psa vychovat vyrovnané zvíře, se kterým náš život nebude jeden velký průser, je mít uklizeno v sobě. Vychovávat psa nemůžete, když jste psychicky v prdeli. Věřte mi. Nejde to. Jeden takový příklad:

Zhruba před týdnem jsem byla venčit Huga. Měla jsem ho na vodítku, protože jsme byli na frekventovaném místě a je to psí mimčo, které sežere, na co přijde. (Mimochodem, taky odejde s každým, kdo se na něj usměje.) Trochu jsme cvičili a přiřítil se k nám dospělý boxer. Na volno, páníček v nedohlednu. Vzala jsem malého do náruče. Rozumějte, nemiluju tyhle zvedačky. Nejsem jejich zastáncem a sama jsem nechápala lidi, kteří zvedali malé psy do výšky, když jsem s ridžbečkami na vodítku a u nohy, procházela kolem.

Na druhou stranu, kdysi jsem zažila, jak si velký pes "pohrál" s mým štěnětem a zlomil mu nohu. Takže nic se nemá přehánět a všechno chce své. Není dobré věci paušalizovat. Každý problém potřebuje individuální řešení. Situace, ve které jsme se s Hugem ocitli, se mi zkrátka nelíbila. Páníček nikde, pes opřenou hlavu o moji nohu a vrčel. Huga jsem pomalu a bez emocí zvedla do náruče.

Za chvíli se páníček vynořil a začal na mě řvát: "Položte ho! Co ho berete nahoru? Koukejte ho dát dolů! Četla jste někdy něco o psech? Prosím vás, dejte toho psa pryč, vy o psech nic nevíte." Ječel, rudý v obličeji. Zjevně se chystal explodovat, když viděl, jak ho s úsměvem pozoruju a nevěřícně kroutím hlavou. Pak teprve svého psa přivolal - marně. Ani napotřetí ho boxer neposlechl. Chlápek přišel, mlel stále něco o knihách a psa, který vrčel a měl hlavu pořád opřenou o moji nohu, vztekle odtáhl pryč.

Věděla jsem, že v daný okamžik bych jakoukoli protireakcí situaci jen vyhrotila. Stačilo divadlo, co před oběma psy předváděl ten pitomec.

Každý pejskař ví, že pes je zrcadlem svého pána a že majitel psa je ve většině případů odpovědný za některé negativní povahové rysy zvířete. Za ty, které dokáže potlačit, které potlačit nedokáže, ale snaží se je usměrnit, ale i za ty, které svým chováním ještě víc podělá.

Pes kromě návyků a denního režimu přejímá i náš vzorec chování, kvalitu navazování kontaktů a také způsob, jak reagujeme na druhé. Pokud má dotyčný boxer před sebou dennodenně podobného cholerika, nemusí trvat dlouho a jednou proti někomu může sám vystartovat.

A další věc, když dospělý pes neumí poslechnout ani na třetí přivolání, přestože zrovna neběží za srnou nebo za hárající fenou, pak je něco hodně špatně. O to víc by se měl páníček boxera uklidnit, přestat poučovat druhé a namísto toho se raději sám ponořit do chytrých knih.

Nebo ještě lépe, do pohodlného křesla k nějakému zkušenému terapeutovi.

Nejnovější články na mém blogu 

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.