Neplivejte plíce na zem

27.03.2021

Ještě než si po obědě Méďa stačil utřít ústa do ubrousku, dostal befell, aby se pochlapil, nečuměl jak štěně odervaný od cecku na déšť za oknem, protože pojedeme na výlet. 

Medvěd nesnáší akce, které nemá naplánované týden dopředu.

Já nesnáším akce, které se musejí plánovat.

Jo, jo, hledali jsme se, až jsme se našli.

Zaparkovali jsme dole v obci, vlastně, těch pár baráčků rozesetých kolem potoka, patří ještě k Oseku. Když jsem ho táhla do kopce, zhruba ve třetině jsme začali oba vážně uvažovat nad tím, kde opláchneme plíce, pokud je vyplivneme. Atmosféra na kudlu, vztek nás vysiloval a šlapali jsme jenom díky odhodlání nevzdat to dřív, než ten druhý. Takže jsme kopec s vypětím všech plic a sil nakonec dali.

Dotáhla jsem ho k hradu Rýzmburk nad Osekem a on se nahoře dostal do nehranýho rauše. Byl tak překvapený tím prostorem kolem, že nevěděl, kam má koukat dřív. Určitě původně čekal, že ho zase vezmu na nějakou párty na periférii, do hor, kde chcípl i čas, někam mezi vraky aut, kde jde o kejhák v tom lepším případě, mezi bezdomovce nebo duše zahnízděný v lesích...

Tohle by ho nenapadlo. 

O Rýzmburku si můžete přečíst tady.

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.