Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.
- Jsme z cukru?
- Ne.
- Tak vidíš.
Celý ten mokrý svět jsme měli jenom pro sebe. Nikde ani živáčka, (až na tu paní). A les voněl, jako ještě nikdy. Kromě mlhy, kapek polapených v pavučině, mravence, který spěchal někam do sucha, byla ke koukání spousta dalších zajímavých věcí. Úplně jiných, než ty, které bývají vidět běžně, za pěkného počasí. Viděli jste třeba někdy, jak se sedmikráska v dešti zamyká?
- Možná se do ní schoval mravenec, babi.
- Možná...
Výlety v dešti jsou jako pohlazení. Tiché, chlácholivé nekonečným prostorem bez lidí, pocitem, že jste vyhráli nad pohodlím a pro mě jsou i plné vzpomínek na vlastní dětství.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.