Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.

- Jsme z cukru?

- Ne.

- Tak vidíš. 

Celý ten mokrý svět jsme měli jenom pro sebe. Nikde ani živáčka, (až na tu paní). A les voněl, jako ještě nikdy. Kromě mlhy, kapek polapených v pavučině, mravence, který spěchal někam do sucha, byla ke koukání spousta dalších zajímavých věcí. Úplně jiných, než ty, které bývají vidět běžně, za pěkného počasí. Viděli jste třeba někdy, jak se sedmikráska v dešti zamyká?

- Možná se do ní schoval mravenec, babi.

- Možná...

Výlety v dešti jsou jako pohlazení. Tiché, chlácholivé nekonečným prostorem bez lidí, pocitem, že jste vyhráli nad pohodlím a pro mě jsou i plné vzpomínek na vlastní dětství.