Jen vítr ohýbá stromy k divokému tanci

02.02.2022

Dnes myslím celý den na tátu. Bylo by mu 90, kdyby se dožil. Moje uzavřenější já zalezlo do kouta, nohy pod bradu a vejrá do nikam.

- Co je s tebou?

Ptám se, protože ticho začíná praskat jako před týdnem led při pokusu přejít rybník.

- Nic. Jen myslím, že ho moc glorifikujeme. Pak ten smutek bolí, rezonuje a vláčí s sebou i to dobrý, co by nás mohlo přinutit k úsměvu.

Mlčím. V hlavě šíbuju vlaky naložené vzpomínkami.

- Býval zlý.

Špitne najednou a koukne na mě.

- Když měl ty svý stavy, chtěla jsem na něj občas zařvat, aby už toho nechal a vypadl.

Uzavřenější já se rozpovídalo. A mě nenapadá nic, čím bych to zastavila.

- Jo.

Hlesnu. V očích louže a uvnitř vulkán.

- Nedovolili mu dělat práci, kterou miloval. To byly písty, ventily. Ta hořkost z něj musela ven. Jinak by se zbláznil, zadusil. Hned se ale kousnu do rtu...

- Tím, že býval na mámu zlý?

Nedá pokoj.

- Dnes by měl narozeniny. Milovaly jsme ho. A on nás. Jednou za měsíc se v něm probudil Hyde. Proč musíš vytahovat zrovna tohle?

Zapaluju svíčku a stavím ji k tátovo fotografii. Dlouho je ticho. Jen vítr za oknem ohýbá stromy k divokému tanci. Rychle se stmívá. 

- Mám strach.

Pronese do ticha.

Cítím bušení ve spáncích. Louže se vylévají ven. Uvnitř rotuje hromada střepů. Neříkej to, prosím ji v duchu. Neslyší... 

Nadechne se... 

- Stále víc se mu začínáme podobat.

Nejnovější články na  blogu

Instinkty

08.05.2022

Učím první rok. Můj chlap byl můj první chlap. A všechno je jinak.

Stejně, jako se vizuálně rozsvítí zahrada, když v ní vysadíte rostliny různých druhů, barev a výšek, podobným způsobem rozzářila Galerii Zahradního domu expozice děl Marie Šechtlové.