Jen vítr ohýbá stromy k divokému tanci
Dnes myslím celý den na tátu. Bylo by mu 90, kdyby se dožil. Moje uzavřenější já zalezlo do kouta, nohy pod bradu a vejrá do nikam.
- Co je s tebou?
Ptám se, protože ticho začíná praskat jako před týdnem led při pokusu přejít rybník.
- Nic. Jen myslím, že ho moc glorifikujeme. Pak ten smutek bolí, rezonuje a vláčí s sebou i to dobrý, co by nás mohlo přinutit k úsměvu.
Mlčím. V hlavě šíbuju vlaky naložené vzpomínkami.
- Býval zlý.
Špitne najednou a koukne na mě.
- Když měl ty svý stavy, chtěla jsem na něj občas zařvat, aby už toho nechal a vypadl.
Uzavřenější já se rozpovídalo. A mě nenapadá nic, čím bych to zastavila.
- Jo.
Hlesnu. V očích louže a uvnitř vulkán.
- Nedovolili mu dělat práci, kterou miloval. To byly písty, ventily. Ta hořkost z něj musela ven. Jinak by se zbláznil, zadusil. Hned se ale kousnu do rtu...
- Tím, že býval na mámu zlý?
Nedá pokoj.
- Dnes by měl narozeniny. Milovaly jsme ho. A on nás. Jednou za měsíc se v něm probudil Hyde. Proč musíš vytahovat zrovna tohle?
Zapaluju svíčku a stavím ji k tátovo fotografii. Dlouho je ticho. Jen vítr za oknem ohýbá stromy k divokému tanci. Rychle se stmívá.
- Mám strach.
Pronese do ticha.
Cítím bušení ve spáncích. Louže se vylévají ven. Uvnitř rotuje hromada střepů. Neříkej to, prosím ji v duchu. Neslyší...
Nadechne se...
- Stále víc se mu začínáme podobat.
Nejnovější články na blogu
Hrabošení
Eva Hrubá, Nymburk, divadlo jednoho herce
Instinkty
Učím první rok. Můj chlap byl můj první chlap. A všechno je jinak.
Po Kanapi se stýskalo
Denní centrum Kanape v Teplicích je už znovu otevřené...
Rozsvícená zahrada Marie Šechtlové
Stejně, jako se vizuálně rozsvítí zahrada, když v ní vysadíte rostliny různých druhů, barev a výšek, podobným způsobem rozzářila Galerii Zahradního domu expozice děl Marie Šechtlové.
S lupínkama je mi nejlíp
Nehodnotí, nepřehrávají, nepoužívají masky a jsou nádherně bezprostřední.