Stařenka vrostlá do krajiny

Nad tímhle úžasným obrázkem, jehož autora bohužel neznám, jsem si vybavila jednu vzpomínku z Vysočiny.

Byli jsme na velkém čundru.

Záda jsem měla naložená vším, co jsem potřebovala na celý týden.

V nohách 40 kiláků denně...

Tu a tam přesuny motoráčkem, báječný lidi, neuvěřitelná krása české krajiny.

Noclehy v tom nejlepším hotelu na světě, s očima zabořenýma do oblohy plné hvězd.

Vzpomínka se váže k předposlednímu dnu čundru.

V nohách už jsme měli víc jak 250 kilometrů a zrovna táhli nekonečnou cestou mezi poli.

Mozol hřál tak, že byste si na rozpáleným šutru mohli udělat volský oko.

Všude ticho, nic, jen pole, před námi, za námi, po stranách. Pole, který se vlnilo v občasných závanech větru a koncert cvrčků, co se přeřvávali o sto šest.

Lilo z nás. Pod bágly mokrá trička a do hospody ještě tři kilometry.

Už se ozývaly hlasy, že uděláme pauzu.

A tehdy jsem jí zahlédla.

Stařenku v moři obilí.

Shrbenou tak, jak se snad už víc člověk ani shrbit nemůže.

Držela proutěný koš a za sebou táhla malý dřevěný vozík. Pokaždé se ztěžka trochu narovnala, popošla a zase se zlomila v zádech k zemi.

Jinak nikde nic a nikdo. A do nejbližší vesnice tři kiláky.

Pracovala v tom vedru bez přestávky. Bez toho, aby si otřela pot, napila se, odpočinula.

Ten výjev mě fascinoval. Mísilo se ve mně ohromení a lítost.

Šla jsem za ní, že jí nabídnu pomoc.

Sálala z ní zvláštní energie. Zářila létem, horkem, člověčinou a mně připadala, jako kdyby do té krajiny byla vrostlá. Přišla mi najednou neobyčejně silná a já neměla odvahu mluvit o pomoci. Měla jsem pocit, že kdybych vstoupila do jejího kruhu, něco bych narušila, něco by popraskalo, zmizelo.

Tak jsem se jen zeptala na cestu.

Stařence bylo už hodně přes 80. Obličej plný vrásek, pod šátkem vyčuhovaly bílé vlasy. Ruce měla hubené, zkostnatělé a scvrklou kůži do hněda opálenou. Letmo se na mě podívala, na vteřinu zaclonila oči a hned zase sklonila hlavu k zemi.

"Pořád po cestě, děvče. Nemůžeš zabloudit," řekla a pokračovala v práci...

Tenkrát jsme toho na čundru prožili hodně.

Noční útok vzteklých lišek, které jsme vyháněli hořícími poleny. Chroptění srny, která prolítla těsně před námi, než jí strhl pes. Udivené pohledy návštěvníků zoologické zahrady, vedle které jsme se probudili, protože jsme si ustlali ve tmě. Strach, když na mě vesnický buran poštval psa a já vlítla i s báglem z dvoumetrového břehu do řeky. Nepopsatelně krásné divadlo, když nás zastihla excelentní bouřka ve skalách......

Nic z toho ale neuvízlo tak intenzivně, jako setkání se stařenkou.

Vzpomínka, která se vrací, kdykoli jdu třeba kolem pole.

Nebo když si začnu myslet, že už některý věci nedávám.

Vybavím si ji.

Ta vzpomínka má v sobě neuvěřitelnou sílu. Energii, která dokáže vysoušet slzy, mírnit smutky, hojit bolest a velmi zvláštním způsobem mi umí pohladit duši.