Zbrklounem na medaili

15.12.2018

Jsem zbrkloun.
Z mých průserů už by mohla být samostatná Guinnessova kniha rekordů.

Jsem tak zbrklá, že rychleji myslím, než mluvím.
Pokud to neznáte, běžte slavit. Neuvěřitelný opruz.
Než dořeknu první větu, už mám v hlavě další tři a logicky vypouštím slátaniny, které by protáhly oči i japonským genetickým inženýrům.

Ano, jsem divná.
A nezvyknu si na to.

Dnes jsem málem způsobila hromadnou kolizi na Masarykově třídě v Teplicích. Chtěla jsem vyskočit z jedoucího vozu a strčit tu svoji zbrklou palici pod další auto. Takový mě drapl vztek.

Byla jsem fotit pro článek. V mrazu, nevlídnu, hnusnu. Prsty mi přimrzaly k foťáčku a já přimrzala k dlažbě. Když jsem měla hotovo, hupsla jsem do vyhřátého auta, aby mě Medvěd odvezl domů.

Jenomže moje zbrklost si protřela oči, zívla a zaúpěla: Šmarjá, já jí dneska ještě nic nevyvedla! A promptně mi vnukla nápad, pustit se do třídění fotek už v autě. Honem, honem, jsem zmrzlými prsty vyťukala galerii a jemně se dotkla ukazováčkem první fotky.

Nevím, co všechno stačil promrzlý a nervózní prst v setině vteřiny zasáhnout. Na obrazovce se ale objevila modrá čára a nad ní informace, jako když na nádraží oznámí, že vlak do Prahy má o 48 hodin zpoždění:

"Bude smazáno celkem 931 snímků....."

Jako fakt??????
To ne!!!!!!!!!!!
A už to jelo...

Bušila jsem prstem do modrý čáry, abych jí zlomila, abych to zastavila. Medvěd se neodvážil pípnout, protože jsem vydávala zvuky, jako když dodělává sto let starý netopýr, který před tím vychlastal dvě flašky rumu. Když mi došlo, že je všechno nenávratně pryč, s vypoulenýma očima a pěnou u huby jsem otevřela dveře auta. Medvěd mě ale včas zachytil, abych mu nepoškrábala lak.

931 snímků v hluboký černý díře.
(Nebudu psát v prdeli, protože tam tak jako tak skončí.) 931 fotografií fuč...
Můj život. Moje nálady.
A moje snímky pro článek...

Méďa mě dopravil domů. Musela jsem na sousedy působit, jako kdybych se vracela po půlroce z psychiatrické léčebny. Otevřela jsem počítač, abych o tom nadělení napsala šéfovi. A z fejsu na mě vyskočila ženská, oblečená v barevných šátcích, celá osypaná štěstím jako neštovicemi, která křičela:
Každá z nás si zaslouží lásku!
Mějte rády samy sebe!
Každá jste krásná a jedinečná!
Naučte se samy sebe milovat!!!!!!!!

Měla velký štěstí, že jsme byly online.

Že mě v ten den nepotkala.

Že nevím, kde bydlí.

Že neznám její jméno...

Fakt velký štěstí.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.