IM MEMORIAM: Zdeněk Petřík, The Dancing Master

24.06.2019

Vernisáž v Beuronské kapli im memoriam

Říká se, že je člověk tak bohatý, jak velkou intenzitou dokáže vnímat svět a sdílet své dojmy. Pokud bychom tuhle teorii brali za měřítko, patřil by teplický výtvarník Zdeněk Petřík mezi největší boháče světa. O intenzitě prožitého, a především sdíleného, u jednoho z nejvýznamnějších malířů severočeské výtvarné scény, se můžete přesvědčit na výstavě Zdeněk Petřík: The Dancing Master. Připravila ji na počest svého otce, který zemřel vloni na podzim, jeho dcera Lea Petříková a najdete ji v úžasném prostředí Beuronské kaple v Teplicích.

Lea Petříková při zahájení vernisáže (zcela vlevo)
Lea Petříková při zahájení vernisáže (zcela vlevo)

Lea Petříková

Lea je výjimečná mladá žena. Působí jako teoretička a umělkyně. Absolvovala pražskou FAMU a UMPRUM a v současné době je doktorandkou FAMU. Získala věnem křehkost motýlů i razanci lovícího orla. Něhu sedmikrásky i tvrdost netřesku. V průběhu několika dní, kdy připravovala expozici děl svého táty, překvapila vyzrálostí, profesionalitou a kreativitou. Zdeněk Petřík odvedl v tomhle směru vynikající práci a může být na dceru, i tam nahoře, velmi pyšný.

Když Lea v pátek 21. června zahajovala jeho výstavu, zmínila že ji pojmenovala po tátově oblíbené knize od Garyho Zukavy, The Dancing Wu Li Masters. Přiblížila návštěvníkům teorii Wu Li a kvantové fyziky, teorii neuchopitelného, pomíjivého. Zdůraznila, že se Wu Li nedá popsat, ale dá se tančit. Proto na vernisáž pozvala tanečnici a choreografku Natálii Vackovou, která předvedla úžasně silnou performanci. Emočně extrahovaný zážitek z účastníků akce dokonale vysál pocitové nečistoty nahromaděné za celé týdny.

Tvorba Zdeňka Petříka

Teorie o pomíjivosti, o neuchopitelnosti a odmítání lpění na realitě, která je ve skutečnosti jen jakousi pěnou, sbíranou z povrchu silného vývaru, je v určitém ohledu příznačná i pro tvorbu Zdeňka Petříka. Jeho rukopis se viděného dotýká velmi zlehka a s daleko s větší intenzitou košatí při přenosu dojmů. Z některých obrazů máte pocit, jako kdyby výtvarník svět sledoval z velké dáky, ukrytý uvnitř sebe. Zdánlivě nezúčastněně, a přitom sledované popisuje požitkářsky, až na samou dřeň. 

V některých pracích Zdeňka Petříka objevíte motiv hradby, zdi. Když ne jako leitmotiv, pak někde na pozadí. Nejde o symboliku vymezení vnitřního prostoru, nebo o ochranu proti vnějšímu světu. Petřík staví své významové zdi kolem živočišné syrovosti. Ta je totiž hlavním motivem, modlou, kterou ve svých obrazech v různých verzích popisuje. Představuje ji v konstantních situacích, v tříštivě rozdílných náladách, ve vzpomínkách. Dopřává jí stín, aby světlo neubralo výslednému dojmu na intenzitě, na výrazu a ani na přirozené hrubé zrnitosti.

Petříkovy motivy uvnitř hradeb

Do svých zdí přivádí Petřík i postavy, u kterých preferuje dojmovou stránku celku na úkor detailu a popisnosti. Hospodské výjevy, erotické výboje, tváře plné beznaděje, lhostejnosti, chtíče a prázdnoty. Pitoreskní šantán, postavený často do kontrastu s půvabem krajiny. Šantán, který dotváří genius loci města a patří do jeho hradeb, i kdybychom se tvářili, že tomu tak není. Křepčí a stéká k našim prahům a poskytuje pramálo šancí se nenamočit. Periferie, kde jen těžko vyklíčí cit, natož soucit nebo láska, a přitom je v ní všechno až bolavě skutečné.

Umělec s neokoukaným rukopisem

Zdeněk Petřík nebyl z těch, kteří do tváří implantují fotografický, a tak většinou i prázdný, otisk krásy, ošklivosti nebo nezajímavosti. Ve svých surrealistických dílech, které se tu a tam otřou o dada styl, hledá podstatu podoby člověka v souvislostech, ve vztazích, vazbách k času, k místu. V historicky orientovaných bludištích, na jejichž pozadí se každá tvář jednou změní. K zachycení toho podstatného ale stačí barva, která buď volně stéká po povrchu nebo exploduje zhutněná na malé části plátna.

Úžasný umělec i člověk

Zdeněk Petřík byl skvělý člověk a vynikající umělec. Skromný, laskavý a provázený určitou plachostí. Myslím, že s ní byl ve vztahu ještě před tím, než se v životě vrhnul do vztahů milostných a mezilidských. Žil stejně jako většina umělců ve svém světě neustálých soubojů představ, myšlenek a vizí. Nikoho dovnitř vehementně nezval. Také ale nebyl z těch, kdo by odháněl hosta od domu. Přesto s lidmi nejraději komunikoval prostřednictvím svých obrazů. V téhle komunikaci byl přímočarý, i když své rozhovory vedl často formou zašifrovaného monologu, k němuž si klíč musí divák najít sám. Určitě měl ještě spoustu plánů a spoustu nevyslovených vzkazů. Lidé jako on to tak snadno nezabalí. Je proto velká škoda, pro jeho i náš svět, že čas tenhle dialog s diváky přetrhl uprostřed věty. 

Zdeněk Petřík

Zdeněk Petřík se narodil v roce 1949 ve Zlíně. Vystudoval obor plastikářské technologie na VUT v Brně a od sedmdesátých let žil a tvořil v Teplicích. Vystavoval v Čechách i v Německu a jeho díla jsou zastoupená ve sbírkách ve Francii, v Monaku, Německu nebo Anglii. V roce 1999 získal první cenu na Salon d´Art de Veneux-Les Sablons ve Francii.

Beuromova kaple v Alejní ulici. Otevírací doba:

23.6.-28.6. mimo pondělí, otevřeno od 13 do 17 hodin
29.6.- 3.8. mimo pondělí, prohlídky v každou celou hodinu od 13 do 16 hodin

Výstava vznikla s podporou Gymnázia Teplice a Statutárního města Teplice.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.