Zdeněk Petřík, The Dancing Master

24.06.2019

Vernisáž v Beuronské kapli im memoriam

Říká se, že je člověk tak bohatý, jak velkou intenzitou dokáže vnímat svět a sdílet své dojmy. Pokud bychom tuhle teorii brali za měřítko, patřil by teplický výtvarník Zdeněk Petřík mezi největší boháče světa. O intenzitě prožitého, a především sdíleného, u jednoho z nejvýznamnějších malířů severočeské výtvarné scény, se můžete přesvědčit na výstavě Zdeněk Petřík: The Dancing Master. Připravila ji na počest svého otce, který zemřel vloni na podzim, jeho dcera Lea Petříková a vidět ji  můžete v úžasném prostředí Beuronské kaple v Teplicích.

Lea Petříková při zahájení vernisáže (zcela vlevo)
Lea Petříková při zahájení vernisáže (zcela vlevo)

Lea Petříková

Lea je výjimečná mladá žena. Působí jako teoretička a umělkyně. Absolvovala pražskou FAMU a UMPRUM a v současné době je doktorandkou FAMU. Získala věnem křehkost motýlů i razanci lovícího orla. Něhu sedmikrásky i tvrdost netřesku. V průběhu několika dní, kdy připravovala expozici děl svého táty, překvapila vyzrálostí, profesionalitou a kreativitou. Zdeněk Petřík odvedl v tomhle směru vynikající práci a může být na dceru, i tam nahoře, velmi pyšný.

Když Lea v pátek 21. června zahajovala jeho výstavu, zmínila že ji pojmenovala po tátově oblíbené knize od Garyho Zukavy, The Dancing Wu Li Masters. Přiblížila návštěvníkům teorii Wu Li a kvantové fyziky, teorii neuchopitelného, pomíjivého. Zdůraznila, že se Wu Li nedá popsat, ale dá se tančit. Proto na vernisáž pozvala tanečnici a choreografku Natálii Vackovou, která předvedla silnou performanci. Emočně extrahovaný zážitek z účastníků akce dokonale vysál pocitové nečistoty nahromaděné v uplynulých týdnech.

Tvorba Zdeňka Petříka

Teorie o pomíjivosti, o neuchopitelnosti a odmítání lpění na realitě, která je ve skutečnosti jen jakousi pěnou, sbíranou z povrchu silného vývaru, je v určitém ohledu příznačná i pro tvorbu Zdeňka Petříka. Jeho rukopis se viděného dotýká velmi zlehka a s daleko s větší intenzitou košatí při přenosu dojmů. Z některých obrazů máme pocit, jako kdyby výtvarník svět sledoval z velké dáky, ukrytý uvnitř sebe. Zdánlivě nezúčastněně, a přitom sledované popisuje požitkářsky, téměř hnidopišsky, až na samou dřeň. 

V některých pracích Zdeňka Petříka objevíme motiv hradby, zdi. Když ne jako leitmotiv, pak někde na pozadí. Nejde o symboliku vymezení vnitřního prostoru, nebo o ochranu proti vnějšímu světu. Petřík staví své významové zdi kolem živočišné syrovosti. Ta je totiž hlavním motivem, modlou, kterou ve svých obrazech v různých verzích popisuje. Představuje ji v konstantních situacích, v tříštivě rozdílných náladách, ve vzpomínkách. Dopřává jí stín, aby světlo neubralo výslednému dojmu na intenzitě, na výrazu, ani na hrubé zrnitosti.

Petříkovy motivy uvnitř hradeb

Do svých zdí přivádí Petřík postavy, u kterých preferuje dojmovou stránku celku na úkor detailu a popisnosti. Hospodské výjevy, erotické výboje, tváře plné beznaděje, lhostejnosti, chtíče nebo prázdnoty. Pitoreskní šantán, postavený často do kontrastu půvabů krajiny. Šantán, který dotváří genius loci města a patří do jeho hradeb, i kdybychom se tvářili, že tomu tak není. Křepčí a stéká k našim prahům a poskytuje pramálo šancí nenamočit se. Periferie, kde jen obtížně vyklíčí cit, natož soucit nebo láska, a přitom je v ní všechno bolavě skutečné.

Umělec s neokoukaným rukopisem

Zdeněk Petřík nebyl z těch, kteří do tváří implantují fotografický, a tak většinou i prázdný, otisk krásy, ošklivosti nebo nezajímavosti. Ve svých surrealistických dílech, které se tu a tam otřou o dada styl, hledá podstatu podoby člověka v souvislostech, ve vztazích, vazbách k času, k místu a v historicky orientovaných bludištích, na jejichž pozadí se každá tvář jednou změní. K zachycení toho podstatného stačí barva, která buď volně stéká po povrchu nebo exploduje zhutněná na malé části plátna.

Úžasný umělec i člověk

Zdeněk Petřík byl skvělý člověk a vynikající umělec. Skromný, laskavý a provázený určitou plachostí. Myslím, že s ní byl ve vztahu ještě před tím, než se v životě vrhnul do vztahů milostných a mezilidských. Žil stejně jako většina umělců ve svém světě neustálých soubojů představ, myšlenek a vizí. Nikoho dovnitř vehementně nezval. Také ale nebyl z těch, kdo by odháněl hosta od domu. Přesto s lidmi nejraději komunikoval prostřednictvím svých obrazů a v tomhle způsobu komunikace byl přímočarý. I když své rozhovory vedl často formou zašifrovaného monologu, k němuž si klíč musí druhá strana najít sama. Zdeněk Petříkměl jistě ještě spoustu plánů a spoustu nevyslovených vzkazů. Lidé jako on to tak snadno nezabalí. Je proto velká škoda, pro jeho i náš svět, že čas tenhle dialog přetrhl téměř uprostřed věty. 

Zdeněk Petřík

Zdeněk Petřík se narodil v roce 1949 ve Zlíně. Vystudoval obor plastikářské technologie na VUT v Brně a od sedmdesátých let žil a tvořil v Teplicích. Vystavoval v Čechách i v Německu a jeho díla jsou zastoupená ve sbírkách ve Francii, v Monaku, Německu nebo Anglii. V roce 1999 získal první cenu na Salon d´Art de Veneux-Les Sablons ve Francii.

(Výstavu podpořilo Statutární město Teplice a teplické gymnázium.)

Mohlo by vás zajímat...

Těsně před silvestrovskou půlnocí jsme s Méďou napsali na lístečky, co má starý rok odnést pryč. S čím má mazat od našeho prahu, jak nejdál to půjde. Každý lístek jsme obřadně zapálili, aby tu špatnost kouř rozmetal po vrcholcích Krušných hor. Aby každý její náznak rozcupoval o ostré hrany skal. Hořící lístky jsme vhodili vodě, aby je odnesla...

Pro 31

PF 2022

Užijte si poslední den roku. V radosti, štěstí, veselí a ohleduplně. Nejsme na světě sami, že jo...

Už jsem potřebovala vypadnout. Tohle počasí v horách miluju. Baskervilský nebe a mlha před i za blaty. Kdybych s sebou neměla Huga s Medvědem, ještě se tam kochám. Jenomže kňourali. Že prší, mají hlad a ten velkej s sebou neměl cigára...