Pracovně na reportáži z akce Žít Teplice. Jestli to měl být odebraný vzorek krve, pak se ten chirurg někde pěkně opil, nebo to neumí. Jinak celkem normální akce, na které se představují, ti co prezentaci už kurva potřebují jako sůl a ti, co se předvádějí z exhibicionistických důvodů, nebo ti, co mají zrovna volno. Nic proti ničemu, tak to v tepnách kultury v komercí poďobaném čase chrčí a teče. Jen jsem nenašla nějaký spojovací element, pupeční šňůru, která by trčela Teplicím z břicha a všichni na ní byli docela normálka napojený.
Strávila jsem tam zhruba hodinu. Pak už toho můj doprovod měl plný zuby. Obešli jsme prodejce polštářků, zmrzlin, piva, flákot masa, ale i zeleninových závitků, šperků, hraček, potkala jsem komedianty, skauty, jogínky, tanečnice, muzikanty a každý si jel to svoje. Pupeční šňůra sem, pupeční šňůra tam...
Tak zase za rok.
A rána jsou zde tichá.....
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.