Zítra to budou dva týdny

23.09.2018

Trvalo, než jsem si vydupala výlet do Šluknova.

Makáme celé léto, tak je dovolená letos tabu.

Alespoň ten výlet...

Ve Šluknově a Velkém Šenově jsem pár let žila. Pár krásných let. Protože mi nebylo zdaleka ani pětadvacet a všechno vonělo novotou. Nic z toho, co jsem skokem do dospělosti získala, nebylo ještě zkažený, zatuchlý, zoctovatělý.

Manželství, práce, učitelování, láska, touha objevovat, milování, důvěra v lidi, chuť lítat...

Navštívili jsme nejdřív Velký Šenov. Jako první Černý rybník, u kterého jsme nechali proběhnout Azinu a zbaštili obří řízky. Tady jsem trávila v létě s dětmi i celé dny. Prohlédla jsem si zvenčí dům, ve kterém jsme kdysi okupovali nádherných 160 m2 a zahradu s tajemnými zákoutími. Taky železárny a jesle v kopci, kam jsem každé ráno tahala na zádech v sedačce svého prvorozeného synka.

Bylo tu milo a útulno. Opouštěla jsem Šenov s krapítkem smutku na duši.

Tady jsme bydleli. Měli jsme pro sebe celé první patro. Ve výklenku byla kuchyň. Nádherný byt. Jen koupelna byla v mezipatře, ale to mu na půvabu neubralo.

Železárny. Tady jsem pracovala i já. Než doběhl školní rok a já šla učit. Byla to fajná doba. V malé kanceláři, jako plánovačka, ještě se dvěma kolegy. Tři měsíce jsem bydlela na ubytovně sama se synkem. Můj manžel musel dodržet výpovědní lhůtu, pak za námi přijel i on. Od fabriky jsme dostali byt na sídlišti ve Šluknově. Železárny se dnes neuvěřitelně rozrostly a zmodernizovaly.

Cesta, kudy jsem na zádech vláčela synka do jeslí. Od železáren to byla docela štreka. Chodila jsem kolem zahrádek a v zimě se bořila po kolena do sněhu.

Dům má dnes novou fasádu, jinak býval celý šedý. Tam, co čouhá bazén, byla jen zarostlá zahrada a haldy prken. Kluci tam měli své království.

Černý rybník. Čerňák. V létě jsme tu bývali s dětmi často a trávili tu s nimi celé dny. Kdysi, ve svých nácti, jsem do těhle míst taky jezdívala na sólo vandry. Velký Šenov tak rozhodl, když jsme volili, kam se z Teplicka odstěhujeme. Kluk byl často nemocný s průduškami a lékařka nám řekla, že odstěhovat se pryč je to nejlepší, co pro něj můžeme udělat.  

Jesle. Úžasná vila. Dnes jí opravují. Chodil sem potom i náš druhý synátor, když jsme se z malého bytu ve Šluknově přestěhovali sem, do Šenova. Do domu na prvních dvou fotografiích.

Nabrali jsme směr Šluknov.

Těšila jsem se, jak se podívám do míst, kde jsem dva roky bydlela a pět let učila. Že znovu projdu uličky, kterými jsem spěchala do školy. Cestu kolem kapličky, kudy jsem vodila kluky do jeslí. Jak si užiju atmosféru toho klidného městečka a sbalím si jí trochu s sebou, pro horší časy.

Ale čekal mě jen svíravý pocit a zůstal ve mně viset ještě pár dní po tom, co jsme se vrátili domů.

Vlastně jsem o tom svým výletu na Šluknovsko nechtěla původně ani psát...

Nejhorší zážitek bylo sídliště.

Kdysi úžasná oáza klidu.

Měla jsem si tu podobu zamknout v paměti a už se sem nevracet.

Kousek od nízkých paneláčků byly louky a les. Téměř všichni jsme se tu znali. Nebyl problém pustit tříletého prcka před dům, aby si hrál s ostatními. V mezidomí stály kontrukce na věšení prádla, pískoviště, upravené cestičky a lavičky. O víkendech to ze všech oken vonělo bábovkami, koláči, předháněly jsme se ve výzdobě oken a občas jsme se venku na lavičce se sousedkami zasekly až do večera...

Po revoluci někdo sídliště koupil.

Nejspíš za poctivě vydřený prachy.

A začal tam stěhovat nepřizpůsobivé. Stovky natažených rukou po sociálních dávkách...

Z paneláku, kde jsem bydlela a odkud jsem měla z ložnice idylický pohled do zahrad protějších domků, zbyl jen smutný, prázdný dům bez života.

Vytlučená okna, rozmlácené dveře a orvané, co orvat šlo.

V tomhle vchodě jsme bydleli. Dnes jsou vymlácená skla ve dveřích, vyrvané zvonky a dům vypadá zpustlý a prázdný. Přestože v některých oknech zůstaly viset záclony.

Naproti našemu domu byly zahrádky. Na konci uličky pak sámoška.

Ve druhém patře, za druhým oknem napravo od balkónu bývala naše ložnice. Bydlelo se tu pohodově, všude klid a blízko k přírodě.

Plac mezi paneláky, mezidomí, je dnes zpustlý a prázdný. Žádné prádlo na šňůrách, žádné pískoviště plné dětí, lavičky s upovídanými maminami, ani cestičky, na kterých se prckové proháněli na tříkolkách... 

V ostatních panelácích nájemníci dál bydlí. 

Nejvíc jsem tam zahlédla v oknech a na balkónech ty, kteří nejspíš utloukají nudu a čekají, až jim přijdou dávky. Na celém sídlišti se zabydlela divná odtažitost, chlad, strach a nepořádek. Tmavá a hluboká zóna prázdna.

Rozhodla jsem se, že navštívím školu, kde jsem učila, a rychle odtud vypadneme. Můj už měl té nálady plné zuby...

Cestu jsem našla, nezměnila se.

Budova školy zůstala taky stejná, jen uvnitř je opravená a modernější.

Bylo mi zase na chvíli fajn. Konečně jsem našla to, co jsem přijela hledat. Nebyl to sice tak intenzivní pocit, jak jsem čekala, ale byl.

Užívala jsem si vyvstalou atmosféru a zabalila jí krapet i s sebou, na doma.

Rozlehlá chodba, kde jsem největším uličníkům občas vysvětlovala pravidla hry, strmé schody, které vedly do mé třídy, mrkla jsem i do šaten, kde se věčně hledaly bačkory, co nějakou záhadou braly roha. A kochala bych se tam třeba celou hodinu. Nostalgicky bych jihla a přesvědčovala se, že ten výlet přece nakonec tak marný nebyl.

Jenomže zazvonilo.

Ze tříd vyběhly děti. Učitelky je rovnaly do latě a před školou se nějaká ženská rozeřvala na svého syna.

Tak jsem se probrala.

Opustila jsem tu úžasnou líheň vzpomínek v trochu uskřípnutém patosu a se šůsky smáčenými smutkem.

Na parkovišti jsem vyzvedla svého bručouna a vyrazili jsme na cestu domů...

Zítra to budou už dva týdny...

Cestička do školy. Pamatuju si, že mi vždycky připadala nesmírně dlouhá, když jsem to hnala na poslední chvíli..

Schody k mé třídě. Milovala jsem to tu...

Kdybych měla dnes zvolit, kde jsem pracovala nejraději, pak by na jednom z prvních míst byla šluknovská základka. Moc se od té doby vzhledem nezměnila, jen se trochu rozrostla a zmodernizovala. Okno, kterým jsem tam večer lezla, když byli kluci nemocní a já potřebovala vychovatelkám připravit tabule a nechtěla rušit školníka, je tam pořád. Dnes už ale pan školník určitě zajistil, aby se dovnitř nedostala žádná bláznivá úča.

A jede se domů. S trochu smíšenými pocity, s napětím, které jsme ze sebe setřásli až před domem a taky s vědomím, že čas je nevděčný prevít. Azina vzadu ani nehlesla. Jakoby tušila, že není vhodné míchat se do toho ticha mezi námi.